waleská literatura
waleská literatura, velšská literatura - psaná kelt. jazykem velštinou (cymraeg), později též lat. a anglicky. K počátečním dílům patří zvl. hrdinská epika YGododdin (kolem 600) o válečném tažení stejnojmenného kmene proti Sasům a oslavné i elegické básně (Gwaith Argoed Llwyfain - Bitva u Argoed Llwyfain; Marwnad Owain - Owainova píseň smrti), připisované bardům Aneirinovi a Taliesinovi (oba 2.pol. 6.st.) a dalším, tzv. raným básníkům (Cynfeirdd) z časů, kdy waleské kmeny žily ještě ve Skotsku. Dlouho se tradovaly ústně, dochovány až v památkách z 12.-15.st.: The Black Book of Camarthen (Černá kniha camarthenská), The Book of Aneirin (Aneirinova kniha), The Book of Taliesin (Taliesinova kniha), The Red Book of Hergest (Červená kniha hergestská). Vyznačují se jednoduchostí a stručností výrazu, složitou aliterací a vnitřním rýmem (bardický verš). V 7.-10.st. se dále rozvíjela poezie bardská (tj. poezie dvorních básníků a zpěváků - bardů), hrdinská a elegická (první zmínka o Walesu je v oslavné básni Moliant Cadwallon - Čhvála Cadwallonovi). Vznikaly též první legendy o bardu Myrddinovi (Merlinovi; např. v básních Affalenau - Jabloně, Oianau - Zdravím tě, Cyfoesi Myrddin a Gwenddydd ei Chwaer - Rozhovor Merlina se sestrou Gwenddydd). Merlin zde má jiné rysy než v pozdější artušovské legendě. Ze stejné doby jsou lid. pověsti o bardu Taliesinovi (Hanes Taliesin - Vyprávění o Taliesinovi). První prorocké, věštecké básně (Armes Prydain - Proroctví o Británii, kolem 930) měly výrazně polit. ráz (vyzývaly ke koalici kelt. kmenů a Vikingů proti Anglosasům). V 9. století vznikl cyklus ság o králi Llywarchovi a o smrti krále Uriena (Llywarch Hen - Starý Llywarch), zachycující též migraci do Walesu. Odtud též pochází nejst. písemná památka Englynion (název bás. formy), kolem 850. Rozvíjela se též próza tradovaná ústně, školenými vypravěči (cyfarwydd). Hl.l dílo Pendair Cainc y Mabinogi (Ctyři větve Mabinogi; tj. vyprávění) je nesourodý celek obsahující mj. i zárodky středověké legendy o králi Artušovi. Náb. a nauková próza vznikala v klášterech, kde se pěstovala i náb. poezie. Vznikaly též přírodně lyrické a gnómické básně, obsahující moudrá ponaučení. Po normanském vpádu došlo v 12.-15.st. k rozkvětu knížectví Gwynedd (sz. Wales) a k novému rozvoji bardské poezie (metrika, obraznost, systém bardských hodností). K nejdůl. dvorským básníkům (Gogynfeirdd) patřili Meilyr (12. st.), zakl. bardského rodu, a jeho syn Gwalchmai (asi 1130-1180), autor básně Gorhoffedd (Vychloubání), oslavující statečnost v bitvě, rodný kraj a lásku k ženám v bujných a barvitých básnických obrazech. Tradici heroické poezie udržoval hlavně Cynddelw (asi 1155-1200) v knížectví Powys (střední Wales). Některá knížata, např. Cyfeiliog (†1197), byla zároveň bardy. Rozvíjela se i nauková a překladová liter. (z lat., fr.). Starší pověsti byly zcela přetvořeny v kronice waleského rodáka Geoffreyho z Monmouthu (asi 1100-l 154, Historia Regum Brittaniae - Dějiny britských králů, 1 136) a staly se zákl. pro tzv. artušovský okruh středověké rytířské epiky, jehož skladby měly obdobu také ve waleských pro zaických vyprávěních (Peredur - Percival). V lat. spisech dvořanů angl. krále Walesanů G. Cambrensia (asi 1146-asi 1223) a W. Mapa (asi 1140 až asi 1209) se nacházejí četné informace o tehdejším životě a liter. Walesu. Po angl. vpádu (1282) nastal úpadek w. l., ale i pod angl. nadvládou se rozvíjela poezie bardů nižších hodností pod patronátem místní šlechty. Vyvíjely se nové veršové formy (období 14.-17.st. se nazývá ,,zlatý" a ,,stříbrný věk cywyddu" - sedmislabičného dvojverší). Z bardů vynikl Dafydd ap Gwyllin (*asi 1320), který vytvořil novou bás. formu, bás. jazyk přiblížil hovorovému a rozšířil tematický a žánrový rozsah (vliv fr. truvérské poezie). Později se tradiční poezie zdokonalovala již jen po formální stránce. V 16.st. vznikala reformační próza, zvláště překlad Nového zákona (1567), polemické traktáty a gramatická díla. Lid. poezie se rozvíjela v 17. a 18.st.; působila na dílo H. Moryse z Pontymeibionu (1622-1709) a L. Moryse (1701-1765). Za klasicismu došlo k obrození bardské poezie a jejích institucí (společností eistedfod). K důl. básníkům patřili W. Wynn of Llangynhafal (1709-1760), E. Richard (1714-1777) a E. Evans (1731-1788). Pod vlivem náb. (metodistických) písní vznikala však zároveň poezie s volnou metrikou, hlavně přírodní a reflexívní básně školy Eryri (Glasynys, 1828-1870, Talhaiarn, 1810-1870, a Islwyn, 1832-1878). V 19.st. se rozvíjela publicistika, literární kritika a román (D. Owen, 1836-1895). Další obrození tradiční liter. na sklonku 19.st. připravilo půdu pro vznik nové poezie a prózy (zvl. kratších forem). K hl. básníkům patřili T. G. Jones (1877-1949), W. J. Gruffydd (1881 až 1954) a R. W. Parry (1884-1956). Rozvíjelo se i drama. V té době však již psalo množství autorů anglicky, vznikala tzv. anglowaleská liter. Poezie vrcholí v tvorbě D. M. Thomase a próza se rozvíjí především v žánrech hist. a ve spol. románu: např. E. Pargeterová nebo G. Thomas.
