vyšší nervová činnost
vyšší nervová činnost, funkčně podmíněná činnost nejvyšších struktur CNS živočichů a člověka, zajišťující prostřednictvím podmíněně reflexní činnosti a s ní spojených neurofyziologických procesů kontinuální přizpůsobování organismu stále se měnícím podmínkám vnějšího prostředí; reflexní činnost mozkové kůry člověka a vyšších živočichů spočívající v analýze, syntéze, diferenciaci a generalizaci podnětů působících na fyziol. pozadí elementárních nervových procesů podráždění a útlumu. V. n. č. je zároveň činností nervovou i psychickou. Obě tvoří tutéž reflexní aktivitu mozku, k níž lze přistupovat z různých hledisek. Každá psychická činnost je ve své podstatě činností nervovou, zal. na aktivitě vzrušivých struktur organismu; v. n. č. je zároveň činností psychickou. S problematikou v. n. č. člověka souvisí především otázka lokalizace psychických funkcí v mozku. Pův. názor, že v mozku jsou lokalizovány v prostorovém schématu jednotlivé psychické funkce, byl překonán a nahrazen poznatkem, že přesnější prostorovou lokalizaci mají pouze funkce motorické a senzorické. I. P. Pavlov zastával tzv. teorii dynamické lokalizace, podle níž je mozková kůra diferencována funkčně dynamicky; prostorově jsou lokalizovány nikoliv psychické děje, nýbrž procesy podráždění a útlumu, tvořící jejich nervovou bázi. Experimentálně bylo potvrzeno, že činnost CNS, která je nositelem v. n. č., je organizována horizontálně a vertikálně tak, že struktury s různými funkcemi a struktury různých vývojových a funkčních úrovní spolupracují, přičemž mozek za všech okolností nefunguje vždy jako jednolitý celek. Četné analogie v. n. č. s některými jevy studovanými kybernetikou a teoriemi informace vedly k rozpracování cenných modelů kvalitativně vyšších aktivit vzrušivých struktur organismu v rámci neurokybernetiky. V těchto intencích vytvořil zajímavý a pro psychol. cenný model vzniku optimálního (z hlediska situace a cíle) chování Pavlovův žák P. K. Anochin, 1898 až 1974 (tzv. akceptor činnosti, zal. na mechanismu zpětné aferentace vyplývající z komplexní informace o průběhu, přiměřenosti a účelnosti probíhající činnosti). Podobný model popisující funkce v. n. č. v ryze psychol. rovině vytvořili G. Miller, K. H. Pribram a E. Galanter (*1924). - S problematikou v. n. č. souvisí Pavlovova typologie vyšší nervové činnosti, představující klasifikační schéma temperamentových typů zal. na vztahu mezi temperamentem a vlastnostmi nervové soustavy člověka. Vychází z poznání důležitosti tří zákl. vlastností podráždění a útlumu (excitace a inhibice), tvořících na úrovni složitých vzrušivých struktur CNS neurofyziologický základ vyšší nervové činnosti: síly, vzájemného poměru (vyrovnanosti) a pohyblivosti. Podle B. M. Těplova je indikátorem síly nervových procesů především práceschopnost nervových buněk, indikátorem pohyblivosti nervových procesů pak rychlost vzniku iradiace, koncentrace, přerušení a vzájemné záměny procesů podráždění a útlumu; vyrovnanost je vlastností druhotnou, odvozenou (vyrovnanost nervových procesů co do síly nebo co do pohyblivosti). Pavlovův předpoklad individuálních rozdílů mezi lidmi týkajících se vlastností nervové soustavy potvrdily i novější výzkumné práce (V. D. Něbylicyn, 1930 až 1972). V Pavlovově typologii vyšší nervové činnosti je pro srovnání užívána klas. terminologie Hippokratovy klasifikace. Typ silný, nevyrovnaný představuje jedince nezkrotného temperamentu, těžko ovládajícího své emocionální stavy (cholerik). Typ silný, vyrovnaný, labilní (sangvinik) je podle Pavlova z biol. hlediska nejlépe vybaven pro interakci s proměnlivým prostředím. Typ silný, vyrovnaný, inertní (flegmatik) je odolný, ale těžko přizpůsobivý. Typ slabý (melancholik) zahrnuje nejvíce individuálních rozdílů. - Jako každá typologie skrývá i Pavlovova typologie vyšší nervové činnosti ve své interpretaci riziko nežádoucí jednostrannosti, na něž upozorňoval již sám autor.
