vodník, vodní démon
vodník, vodní démon. Univerzální postava české démonologie, o níž se vyprávějí nesčetné lokální epizody. Je škodolibý, mstivý, v kontaktu s vodou nepřemožitelný. Přátelský bývá k mlynáři, k chalupníku žijícímu u vody, k trhovcům (zejm. k hrnčířům: kupuje od nich hrnky, do nichž schovává duše utopenců). Původní představa nahého přírodního démona se uchovala jen v dílčích motivech o dítěti nalezeném na cestě: v této podobě (ale také jako rak, zajíc, husa) se v. dává přenést do jiné vody, kde nálezci se škodolibým chechtotem seskočí ze zad. V českých tradicích se v. převážně objevuje v podobě menšího pestře oblečeného chlapíka, jemuž kape voda ze šosu, má nezvykle vyvalené oči a huhňavě mluví. Vodníkova bota vydrží sedmkrát více než bota zhotovená lidským ševcem. Rozprostíráním pentlí v. vábí k vodě dívky, jindy se mění v koně a láká k svezení pastýře. Mezinárodně rozšířená je látka o v., který chodí nakupovat maso, rozhněvaný řezník mu usekne prst a v. se mu mstí: utopí mu dobytek a chce utopit i jeho. K nejrozšířenějším námětům náleží látka o předurčeném osudu: V. se objeví na daném místě v danou hodinu a očekává toho, komu je předurčeno, že se utopí (v. netrpělivě volá: Hodina pryč - chlapa nic!). Náhodný svědek se snaží varovat opozdilce, aby nevstupoval do vody, ale zpravidla marně. K obecným toposům náleží také vyprávění o dívce, která slíbí velké žábě (vodníkově ženě), že jí půjde za kmotru nebo poslouží jako porodní bába (Až se budeš žabit, já tě budu babit); za odměnu dostane smetí, které se změní ve zlato. V. býval nazýván křestním jménem: Ivan, Mikl (Mikli, Mikli, já jsem u toho a toho v pytli). Také obecný výraz hastrman, doložený již v pamětech F. J. Vaváka, je jen zástupným pojmenováním (výpůjčkou výrazu, kterému v. nerozumí), a ne důkazem německého původu postavy. Termín vodník uměle zavedli čeští národní obrozenci.
