vizigótské království
vizigótské království, říše Vizigótů - raně feudální státní útvar vytvořený germ. Vizigóty v období rozpadu západořím. říše v 5.st. na území dnešní již. Francie, Španělska a Portugalska. Zač. 5.st. (418) si Vizigóti vynutili na západořím. císařích udělení sídel v Aquitánii. Uznávali vnější svrchovanost západořím. říše; jako její spojenci bojovali 415-416 (král Walia) na Pyrenejském poloostrově. Za Theodericha I. získalo v. k. kolem 425 faktickou samostatnost; hl.m. Tolosa (dnešní Toulouse). Theoderich II. rozšířil panství Vizigótů na Pyrenejský poloostrov; k dalšímu územnímu rozmachu v. k. (od Gibraltaru po Loiru a Alpy) došlo za krále Euricha. Porážkou krále Alaricha II. Franky 507 ztratili Vizigóti území na S od Pyrenejí s výjimkou Septimánie; centrem v. k. se stalo Toledo. Vizigóti zde byli usazeni na principu hospitality (obdrželi od pův. obyvatelů část domů i část polností); v Hispánii v období jejich nadvlády kulminovala dlouhodobá krize pozdně ant. měst a posilovaly se feud. vztahy. V. k., podobně jako většina ostatních tzv. barbarských říší, bylo vnitřně oslabováno odlitšnou civilizační úrovní Germánů (hl. pastevci) a provinciálně řím. obyv. (m. civilizace), různým právem (řím. a germ.) a náb. (kat. Římané a ariánští Germáni). Římská a vizigótská šlechta teprve postupně splývala. Voj. moc v. k. byla silná ještě za krále Leovigilda (585 dobytí král. Svévů, boje s Byzancí), jeho syn Rekkared 587 přestoupil ke katolictví a zákonodárnou činností podporoval splývání iberořím. obyv. a Vizigótů. Na zač. 8.st. se negativně projevila nevyzrálost polit. systému, vnitřní nejednotnost a voj. slabost v. k.; po vpádu Arabů a smrti krále Rodericha 71 1 bylo během několika let celé v. k. podmaněno arab. vojskem, často za podpory skupin městského obyv. (židé, muslimové). Někteří Vizigóti (Pelayo) uprchli na území Asturie, která se od přelomu 8. a 9.st. pokládala za dědice v. k. (podobně státy, které se z Asturie v průběhu reconquisty vyvinuly - León, Kastilie a nakonec Španělsko).
