versaillesko-washingtonský systém
versaillesko-washingtonský systém [versajs- voši-], mez. bezpečnostní systém určující vztahy a uspořádání Evropy a světa po 1.svět. válce; nastolen vítěznými mocnostmi Dohody zejm. na pařížské mírové konferenci 1919 a na washingtonské konferenci 1921-22. Jeho základem byl systém smluv, které upravovaly územní a polit. vztahy v Evropě a na Blízkém východě: Versailleská mírová smlouva s Německem (28. 6. 1919) viz versailleská mírová smlouva, Saintgermainská smlouva s Rakouskem (10. 9. 1919), Neuillská smlouva s Bulharskem (27. 11. 1919), Trianonská smlouva s Maďarskem (4. 6. 1920) a Sèvreská smlouva se sultánským Tureckem (10. 8. 1920). K nim byly připojeny tři washingtonské dohody (smlouva čtyř, pěti a devíti mocností), věnované omezení nám. zbrojení a rozdělení mocenských sfér vlivu v Tichomoří a na Dálném východě. V.-w. s., jehož cílem bylo zabránit novému mez. konfliktu a udržet zároveň mocenskou převahu států Dohody, byl již od počátku oslabován nejednotností (rozpory mezi USA a Japonskem, neúčast USA ve Společnosti národů) i reálnými proměnami ve světě (rev. v Turecku a řecko-turecká válka 1919-20, která vedla k uzavření nové mírové smlouvy s Tureckem v Lausanne). Průlom do systému mírových smluv představovala 1925 locarnská konference o tzv. rýnském garančním paktu, který ve svých důsledcích oslaboval bezpečnost států Malé Dohody a Polska. Další zostřující se mezinárodní vývoj, zejména pak nastolení nacistické diktatury v Německu a britská politika appeasementu, vedly v průběhu 30. let ke zhroucení v.-w. s. a k rozpoutání 2. svět. války. V.t. Versailleská mírová smlouva.
