venezuelská literatura
venezuelská literatura, zrod nár. liter. spadá do l.pol. 19.st. Na její formování měla vliv publicistika F. Mirandy (1750-1816) a S. Bolívara. V třetině 19.st. převládala klasicistní poezie (A. Bello). Od konce 30. let sílil romant. proud, navazující na klasicismus angažovaností a vlastenectvím. Převažovaly pohotové žánry, příležitostná lyrika, polit. próza, kostumbrismus (F. Toro, 1807-1865). Koncem 19.st. nastoupil modernismus, na rozdíl od jiných zemí plodný více v próze než v poezii. Z něho vyšli i první významní romanopisci (R. Blanco Fombona, 1874-1944, M. Díaz Rodríguez, L. M. Urbaneja Achelpohl, 1874 až 1937), v jejichž lit. dílech se pojí modernistická vytříbenost s kreolskými tématy. Na tento specifický rys v. l. navázal od 20. let R. Gallegos v symbolických amerikanistických románech. Ve třicátých letech vznikla avantgardní skupina Viernes (M. A. Queremel, 1899-1939, A. Uslar-Pietri), na jejíž poezii navázali mladší básníci (J. Liscano, *1915 a J. R. Medina, *1921). Od konce 30. let se rozvíjel proud sociální prózy (M. Otero Silva), která zčásti tíhla k mytickému vidění (G. Meneses, *191 l, A. Uslar-Pietri). V souč. v. l. dominuje próza (S. Garmendía, *1928, A. Rodríguez, *1935). Nejvýznamnějším dramatikem byl C. Rengifo (1915-1980).
