vatikánské koncily
vatikánské koncily, ekumenické koncily konané ve Vatikáně; 1. vatikánský koncil (20. ekumenický), 8. 12. 1869 - 20. 9. 1870, svolán papežem Piem IX.; vydal konstituce o kat. víře (Dei filius, Syn boží) a o řím. papeži (Pastor aeternus, Věčný pastýř), v níž formuloval učení o jurisdikčním primátu papeže a o jeho neomylností ve věcech víry a mravů. Význam ekumenických koncilů byl dočasně omezen, dokumenty koncilu podepisoval jen papež; 2. vatikánský koncil (21. ekumenický), zasedal 11. 10. 1962 až 8. 12. 1965 (29. 9. - 4. 12. 1963, 14. 9. až 21. 11. 1964 a 14. 9. - 8. 12. 1965); svolán papežem Janem XXIII., dokončen za Pavla VI. Koncil jednal především o vztahu římkat. církve k měnícímu se světu (program přizpůsobení církve souč. světu - aggiornamento), o sbližování s dalšími kř. církvemi a o vztahu k jiným náb.; koncil měl vést k posílení sebeuvědomění římkat. církve (zdůraznění sborového a synodálního principu v církvi na úkor papežského centralismu, ústup od dogmat a klateb, rozšíření úlohy laiků) a zaujmout stanovisko k některým celosvět. problémům. Druhý v.k. přijal celkem 16 dokumentů, které byly schváleny společně papežem a koncilem (některé papežovy návrhy koncil zamítl); byly věnovány liturgické reformě, působení hromadných sdělovacích prostředků, učení o církvi, východním kat. církvím, otázce ekumenismu, postavení biskupů (zvýšení jejich významu), reformě řeholního života, výchově kněží, výchově věřících, poměru k nekř. náb., učení o bohu, úloze laiků, misijní činnosti, službě a životě kněží a působení církve v podmínkách souč. světa (výzvy k míru a odzbrojení, kritika ostrých sociálních rozdílů zejm. v zemích třetího světa, snahy o obnovu klesajícího vlivu církve).
