výraz
výraz 1. psychol . vnější vyjádření vnitřního stavu, zejm. myšlenkového nebo emocionálního; souhrn fyz. pohybů a projevů, jejichž prostřednictvím se zobrazují a sdělují psychické stavy člověka (expresívní projevy). - Souvislost výrazu s duševními jevy tvořící součást psychického pohybu jedince byla ještě před konstituováním psychol. jako samostatné vědy ozn. termínem ,,výrazové pohyby"; jejich struktura (podoba, forma) byla pokládána za prenatálně určenou a pouhým biol. výkladem nevysvětlitelnou. Výrazové pohyby studované tzv. psychol. výrazu se považovaly za neurčité, biol. podmíněné aktivity vytvářející postupně trvalejší pocitové souvislosti. První soustavnější výklad těchto pohybů podal Ch. Darvin (účelně sdružené návyky, protiklady, součinnost nervové soustavy), který je pokládal za většinou vrozené. Podle W. Wundta mají výrazové pohyby původ v iradiaci psychických procesů, v sdružování příbuzných (kvalitativně podobných, blízkých) afektů a v akt. vztahu k představám; jako takové podněcují příslušné pocity a nálady, přičemž znaky pocitů umožňují empatii (W. McDougall). Výrazovými pohyby, jejichž význam je biol. a psychol., jsou tlumeny organické překážky (V. M. Bechtěrev). Výhradně biol. původ výrazových pohybů vyjadřuje tzv. Jamesova-Langova domněnka (teorie), podle níž (do 1928, kdy W. B. Cannon, 1871-1945, upozornil na podobnost tělesných výrazů protikladných emocí) jsou příčinou hnutí mysli org. pochody (afekty jsou uvědoměním org. změn, takže účinek je vlastně příčinou: ,,Nepláčeme proto, že jsme smutní, ale jsme smutní proto, že pláčeme"). - Novější psychol. výrazu se pokoušela využít metodologie experimentální vědy i praktického posuzování (např. v kriminalistice). V současnosti se v. zkoumá především v souvislosti s vyšší nervovou činností při snaze využít nových poznatků především v aplikovaných či příbuzných disciplínách a oborech (pedag. psychol., forenzní psychol., defektologie); 2 log . sled slov či symbolů utvořený podle pravidel daného jaz. V. má svůj vlastní význam; 3. výpočetní tech . symbolické jednoznačné vyjádření m.t. nebo log. výroků. Podle povahy zobrazovaného vztahu může obsahovat libovolné domluvené znaky (např. abecedně číslicové) a značky či slovní výrazy používané při interpretaci výroku programových jazyků; 4. hud . adekvátní vyvolání citového obsahu hud. skladby, jež odpovídá záměrům skladatele. Záleží na schopnostech interpreta, jak dovede skladatelův záměr při provedení (interpretaci) tlumočit. Požadovaný v. se označuje přednesovými znaménky dynamickými, rytmickými, tempovými a agogickými, předpisem úhozu, smyku, nasazení tónu nebo slovně, např. it. výrazy dolce (sladce), appassionato (vášnivě), dolente (bolestně), feroce (divoce).
