univerzália
univerzália [-ny-, lat. universale, obecné], obecniny, obecné pojmy - termíny, kterými se ve středověké filoz. ozn. obecné pojmy či výrazy. Spor o realitu (ontologický status) obecnin existoval zejména ve středověké filoz., kdy se diskutoval vztah těchto obecnin k jednotlivým věcem. Obj. platnost u. promýšlel středověký realismus, a to jak krajní (univerzálie existují reálně před věcmi), tak umírněný (univerzálie existují ve věcech). Subjektivní platnost ponechával univerzáliím nominalismus, který v nich viděl jména (nomina), jež jsou věcem přidělována subjektem (po věcech - post res), a který bývá dělen na konceptualismus (univerzália jsou pouhé pojmy), vl. nominalismus a sermonismus (u. jsou pouhá slova). Problém kolem u. vznikl na zákl. Aristotelova výkladu a kritiky Platónova učení o idejích. Otázka reality u. se dostala do rané scholastiky prostřednictvím Boëthiova lat. překladu Porfyriova Úvodu k Aristotelovým kategoriím . Porfyrios v něm ponechal problém povahy existence rodů a druhů nerozhodnutý a prohlásil ho za ,,úkol", vyžadující ,,podrobnější zkoumání". Porfyrios tak zproblematizoval aristotelské pojetí reality. Problém u. se stal jedním z nejvíce diskutovaných otázek ve středověké filoz., protože vedl k teologickým důsledkům týkajícím se centrálních círk. dogmat; odmítnutí reality obecného by zpochybnilo i samotnou existenci institucionální církve a její nároky vzhledem k věřícím. Hl. formy řešení tohoto problému byly realismus a nominalismus (jejich variant je 13); v tomto konceptuálním rámci docházelo k pokusům o sebeuvědomění jednotlivých směrů středověkého kř. myšlení. Spor o u. vznikal od 11.st. Už Roscellinova forma nominalismu vyústila v triteismus (J. Roscellinus) a ohrožení trojičního dogmatu. Roscellinus odmítal reálnost obecnin, jež jsou jen ,,slova" (nomina), ,,projevy hlasu" (flatus vocis). Abélardovo stanovisko bylo konceptualistické: obecniny jsou conceptus mentis (pojmy mysli), jejichž obj. základem jsou vztahy ve skutečnosti. Realismu byl bližší jeho učitel Vilém ze Champeaux. Tvrdé odmítnutí nominalismu lze nalézt u Anselma z Canterbury, který v návaznosti na Augustina hájil krajní realismus a nominalisty pokládal za kacíře. K realismu se přidružovali svatoviktorští a cisterciáčtí mystici 12.st. Diskuse o u. pokračovala i v tzv. chartreské škole, v jejímž rámci byla rozpracována filozofie přírody. Umírněnou formu realismu přinesli Albert Veliký a Tomáš Akvinský, podle nichž u. sice o sobě existují jako ideje v boží mysli před věcmi, reálně však existují ve věcech; po věcech existují jako pojmy. Učení o u. se spojuje s platónskou ideou účasti (participace), protože podmínkou obou nižších forem existence obecnin je existence idejí v mysli boží, před věcmi; obecné je konstitutivní ve vztahu k jednotlivému. Obrat k Aristotelovi využívaly též neortodoxní proudy s materialistickými rysy (David z Dinantu, Siger z Brabantu, Boetius de Dacia), a to vyneslo i tomismu kritiku ze strany převážně augustinsky orientovaných myslitelů (J. Duns Scotus, Vilém de la Mare, †1298). Scotismus byl přechodný článek, který se rozložil na krajní realismus a krajní nominalismus. Rozklad a formalizace realistického proudu, stejně jako poté nástup empirismu .(R. Grosseteste, R. Bacon) vedly k obnově nominalismu, jehož vůdčí postavou byl V. Occam. Podle Occama reálně existují jen jednotliviny, obecniny jsou jen termini (v.t. terminismus). Zpočátku pronásledovaný nominalismus zvítězil v Paříži, vytlačil realisty (via antiqua) včetně tomistů; pařížští dominikáni přešli do Prahy a do Vídně. Centry nominalismu (via moderna) byly kromě Paříže Heidelberg, Erfurt, Vídeň a angl. a it. univerzity (Padova). V Paříži převládl terministický buridanismus, reprezentovaný osobnostmi jako J. Buridan, Mikuláš z Autrecourt, Jean de Mirecourt a Nicole Oresme. Tito myslitelé přispěli k probojování předpokladů empirické orientace přírodovědy. Dalšími vůdčími postavami byli A. Woodham, Marsilius z Padovy, Jan z Jandunu (†1310), Albert Saský (†1390). Vnitřní rozklad scholastiky v boji směrů měl za následek i zrod krajně realistického směru, který měl panteistické a mater. rysy, a i když kritizoval V. Occama, v řadě závěrů se s nominalisty shodoval (např. učení J. Viklefa). Radikální varianty obou směrů tak působily proticírkevně a připravovaly rozklad středověké kultury a scholastického myšlení (krajní realismus připravoval první formu evropské reformace, krajní nominalismus svým učením o dvojí pravdě připravoval relativizaci círk. dogmatu, renesanční obrat k člověku a k přírodě); také umírněný realismus a umírněný nominalismus působily proticírkevně (J. Gerson). Umírněný realismus se ukázal být nejvhodnější ideol. platformou církve v době náporu reformace a renes. kultury a Petr Croekaert (†1514) a Francisco de Vittoria (1480-1546) zahájili obrat k tomismu. Nominalismus ovlivnil mladého M. Luthera, renesanční přírodovědce (Galileo Galilei) a britské empiriky. Dnes je oživován nominalismus v analytické filoz. (různé varianty novopozitivismu, Vídeňský kruh, redukující poznání na bezprostřední smyslová data a popírající poznávací smysl teoretických pojmů). Problém u. obnovují s nominalistickými prvky W. van Quine, N. Goodman, A. Church a jiní.
