umělé dýchání
umělé dýchání, náhrada spontánní ventilace plic ventilací umělou; jedna ze složek kříšení. Podstatou u. d. je vpravení vzduchu do plic. Provádí se vždy, když postižený nedýchá, nebo dýchá nepravidelně. Podmínkou úspěšného u. d. je volná průchodnost dýchacích cest. Nejjednodušší a nejúčinější způsob u. d. je dýchání z plic do plic. Postižený je uložen v poloze naznak, palcem a ukazovákem je mu stisknut nos a zároveň se mu stlačuje hlava do záklonu. Druhou rukou se přitlačí dolní čelist k horní v předkusu. Usta postiženého musí zůstat pootevřena; pak se osoba provádějící u. d. zhluboka nadechne, přiloží svá široce otevřená ústa na pootevřená ústa postiženého, vdechne do nich a ústa oddálí. Doporučená frekvence vdechů je dvanáctkrát až patnáctkrát za min. Při u. d. z plic do plic u malých dětí musí být frekvence dýchání vyšší, až čtyřicetkrát za min. Umělým dýcháním z plic do plic je možno obnovit samostatné dýchání postiženého během několika minut.
