turkmenská kinematografie
turkmenská kinematografie, nár. kinematografie se začala rozvíjet až po VŘSR; nejprve vznikaly dokumentární filmy, 1926 bylo v Ašchabadu vybudováno studio, základna Turkmenfilmu (1929). Byly natáčeny filmy zobrazující proces socializace a proces osvobození turkmenské ženy, uplatnili se zejména ruští režiséři (J. J. Rajzman, Země žízní , A. Ivanov-Barkov, 1892-1965, Dursun , Daleká nevěsta ). Pro rozvoj domácí tvorby a výchovu kádrů byla význ. aktivita evakuovaných ukr. režisérů. Poválečný rozvoj zabrzdilo ničivé zemětřesení 1948; výr. obnovena 1954. Vůdčí osobností se stal A. Karlijev (*1909), tvůrce rev. fresky Rozhodný krok a filmů Machtum -kuli a Tajemství mukamu . V 60.letech iniciativu převzali mladí režiséři: B. Mansurov (*1937) natočil hist. film Zápolení , drama o stavbě karakumského kanálu Ukojení žízně a příběh z obč. války Otrokyně; mez. úspěch dosáhl Ch. Narlijev (*1937, filmy Snacha , Když žena osedlá koně , Dzamalin strom ). V 70. letech vznikaly filmy zejména s mládežnickou tematikou. V produkci Turkmenfilmu se realizují 3 hrané a 15 dokumentárních filmů roč., rozvinutá je i animovaná tvorba.
