turecká literatura
turecká literatura, počátky t. l. představují nápisy ze střední Asie a sev. Mongolska z 5.-8.st. psané starotureckými runami. Tato staroturecká liter. je východiskem pro řadu nár. liter. v jazycích turkické větve altajské jaz. rodiny. Po přesídlení kočovných tureckých kmenů do Malé Asie vznikala vlastní t. l. již v době předosmanské. Byla pod silným vlivem islámské kultury a pod vlivem liter. arab. a perské. Lit. jaz., nyní nazývaný osmanština, měl velmi mnoho vypůjčených arab. a perských slov a byl měněn od pol. 19.st. Tak byla psána liter. vznikající kolem dvorů různých vládců. Ve všech vývojových obdobích však existovala anonymní lid. liter. a neanonymní individuální lid. liter., do jejíhož jazyka cizí jaz. prvky pronikaly v menší míře, takže byla srozumitelná všem vrstvám obyvatel. Pro liter. vyšších spol. vrstev byly typické formy řazené do sbírek zvaných díván (kasída, gazel). Za prvního osmanského básníka je považován S. Çelebi. Vývojovým vrcholem bylo období za vlády sultána Süleymana I. Kanuni a jeho nástupců, kdy formálně dokonalým, až manýristickým stylem vynikl lyrik Bakt; k poznání jeho díla velmi význ. přispěli čeští orientalisté R. Dvořák a J. Rypka. V tomto ani v pozdějším období (až do 19.st.) um. próza nedosáhla významu básnictví; omezovala se jen na epistolografii. Věd. liter. byla psána převážně arabsky. Velmi bohatá byla individuální lid. tvorba tzv. ášiků, lid. pěvců, těsně spojená s dervišskou poezií a s islámskou mystikou, jež často plnila funkci duchovního a sociálního protestu; nejznámějším tvůrcem byl Yunus Emre (†1320). Tradice tohoto žánru sahá až do 20.st. Přechod k nové liter. představuje 19.st., kdy vznikaly nové lit. útvary, rodil se nový lit. jazyk, uplatňovaly se evr. vlivy, zatímco staré formy ještě doznívaly. Básník a obrozenec I. Şínast začal vydávat noviny, pro něž psali zakl. moderní liter. Namik Kemal a Abdülhak T. Hâmit. Koncem 19.st. se kolem čas. Servet -i Fünun (Bohatství umění) zformovala skupina literátů v čele s básníkem T. Fikretem, která význ. ovlivnila další lit. vývoj. Rev. 1908 přinesla zesílení nacionalistických tendencí a panturkismu proti dosud převládajícímu osmanismu. Teprve tehdy se jako etnonymum zavedlo ozn. Türk (dosud s obecným významem analogicky ke Slovan) místo dosavadního Osman, Osmanli. Po vzniku rep. 1923 upadaly některé lidové formy, například hry stínového loutkového divadla karagöz nebo hereckého lid. div. orta ojunu a vesměs všechny klas. formy, a rozvíjely se útvary známé ve svět. literaturách. Vedoucí lit. osobností se stal N. Hikmet Ran, jehož dílo vyrůstalo z bohatých tradic domácí liter. lid. i klasické. Romanopisec O. Kemal byl domácí kritikou považován za prozaika kongeniálního N. Hikmetovi. Nedostižným mistrem krátkých próz a povídek byl Sait Abasyanik Faik. Moderní t. l. rozvíjí sociální román s tematikou zaostalého anatolského venkova; vynikl zejm. román Cemo od Kemala Bilbaşara (*1910) a dílo Y. Kemala. Doma i v cizině se proslavila četná díla humoristy A. Nesina. Obraz komplikovaných sociálních vztahů podává v próze, básních i dramatech N. Cumali (*1921). Osobitými rysy a novátorstvím se vyznačuje tvorba básníků O. Veliho Kanika, M. C. Andaye (*1915) a O. Rifata (*1914). Reformy písma 1928 (přechod na latinku) a lit. jazyka ve 30. letech v rámci kemalistických reforem měly pro spol. uplatnění literatury význam demokratizačního prvku. Zreformovaný spisovný jaz. se nazývá turečtina.
