trubka
trubka 1. tech . při větším průměru trouba, dutá tyč obvykle kruhového průřezu, která se používá např. k vedení tekutin (jako hl. součást potrubí), sypkých materiálů a k výr. lehkých konstrukcí (konstrukční t.). Podle způsobu spojování jsou t. závitové, hladké (které se svářejí), hrdlové, přírubové. T. se vyrábějí z kovů (litina, ocel, měď, hliník, cín, olovo, titan), plastů (PVC, novodur) nebo z dalších nekovových materiálů (sklo, beton, azbestocement) odléváním, vytlačováním, válcováním, svařováním, tažením v normalizovaných průměrech a délkách. Svařované t. se vyrábějí ze svinutých ocelových pásů podélně nebo spirálovitě svařených. Bezešvé t. se vyrábějí vyděrováním ingotů nebo sochorů za tepla a jejich válcováním nebo protlačováním. Dále se zpracovávají na poutnické stolici, na válcovací stolici, na tříválcové stolici nebo na protlačovací stolici. Litinové t. se lijí do formy staticky nebo odstředivě. Pro tlaková potrubí mají t. tloušťku stěny odstupňovanou podle tlaku. Některé druhy t. se vyrábějí s ochranným povlakem, např. proti korozi; 2. bot . tubus - dolní srostlá část kalichu nebo koruny v květu rostlin, např. kališní a korunní trubka u hluchavky; 3. hud. nástroj dechový nátrubkový (skupina dechové nástroje žesťové). V jednoduchém tvaru se t. vyskytovala již ve starověku; pův. rovná, od zač. 16.st. má dnešní smyčkově zahnutou podobu. Dnešní typ s ventily vznikl na zač. 19.st. a ustálil se v ladění C, B, ojediněle i F (v dechových orch. basová t. B). Psaný tónový rozsah fis - c3.
