transcendentální logika
transcendentální logika, původně Kantův pojem označující logiku, která na rozdíl od formální logiky zkoumá v log. formách a funkcích to, co v nich zakládá samu možnost syntetického poznání a priori; jde tedy o obecnou teorii poznání. I. Kant ji vyložil ve stejnojmenném oddílu své Kritiky čistého rozumu . Zatímco transcendentální estetika zkoumá apriorní formy smyslovosti (prostor a čas), jež zakládají možnost apriorních obecných a nutných pravd v matematice, t. l. zkoumá apriorní formy rozvažování, formy pojmů čili kategorií, formy souzení, formy syntézy neboli spojení smyslovosti s rozvažováním, jež tvoří základ pravd přírodovědy, a též transcendentální ideje rozumu, vedoucí vědění ve filozofii k uznání bezpodmínečné jednoty všeho podmíněného. Kant dělil t. l. na transcendentální analytiku a dialektiku. První je logikou pravdy a objasňuje, na jakých apriorních formách spočívá možnost syntetických soudů ve vědě. Druhá je logikou iluze, zdání; ukazuje, do jakých rozporů se dostane rozum, přesahuje-li oblast jevů. Rozpracování t. l. v dalším vývoji něm. filoz. zahájil J. G. Fichte. Na Kanta v t. l. navazovali představitelé marburské školy novokantovství (H. Rickert) a zvl. pak E. Husserl.
