tomismus
tomismus [-iz-], obj. idealistický filoz. a teol. směr vycházející z díla Tomáše Akvinského. T. byl vrcholem středověké scholastiky, jejíž je nejreprezentativnějším a nejvlivnějším teol. filoz. systémem. T. především smiřuje mínění círk. autorit s Aristotelovou filoz., ovšem jen tak, že Aristotela značně pozměňuje. Pomocí páru aristotelských kategorií skutečnosti a možnosti (aktu a potence) nastiňuje na základě círk. dogmat hierarchicky stupňovitou stavbu jsoucna, která - přenesena na problémy společnosti a státu - odpovídá stavovskému členění feud. spol. Poznání je pro člověka podle t. možné jen potud, pokud mu bůh dá možnost účastnit se na své moudrosti. Tato účast na boží moudrosti není pro všechny lidi stejná. Pro svou spřízněnost s heterodoxními formami aristotelismu (hlavně s averroismem Sigera z Brabantu a Boetia de Dacia) byl t. záhy ostře kritizován. Proti tomistům se obrátila zejm. fronta augustinsky orientovaných myslitelů, soustředěných hlavně ve františkánském řádu (J. Peckhem, R. Kilwardby). J. Duns Scotus napadl základní teze t. od proporční analogie až po harmonii mezi vírou a vědou. W. Occam se od Tomáše Akvinského odvrátil ještě více, položil důraz na poznání jednotlivin a kritizoval i jeho pojetí poznání a obecnin. V boji jednotlivých směrů se scholastika rozkládala; dominikánští tomisté byli nuceni zač. 80. let 14.st. vyklidit i svou hl. baštu, pařížskou univ., a uchýlit se do Prahy a Vídně. V Paříži převládala via moderna, nominalismus. K obnově t. došlo až zač. 16.st., kdy církev potřebovala nutně světonázorovou syntézu. Lovaňský prof. Petr Crockeart (†1514) začal v Paříži přednášet ne již podle spisů Petra Lombarda, nýbrž podle Sumy teologické Tomáše Akvinského. V 16.st. se rozvíjela hl. pod vlivem Španělů novoscholastika, jejímiž nejvýraznějšími představiteli byli F. Suárez, F. de Vittoria (1480-1546), D. de Soto (1494-1560), M. Cano (1509 až 1560), D. Banez (1528-1604); hl. středisky univ. v Salamance a Coimbře. V Čechách se tento proud prosadil po Bílé hoře, kdy v Praze působil Rodrigo Arriaga, autor Kursu filozofie 17 . století . Tento tomismus směřoval spíše k deskripci a k jakémusi fenomenalismu; některými rysy se přibližoval i problémům transcendentalistické filoz. konce 18.st. V 17. a 18.st. existovaly kromě scotismu, occamismu a augustiánských proudů v rámci kř. filoz. dva tomismy, rigidní t. dominikánský a pružnější jezuitský. Od 40. let 19.st. sílila tendence k obnově t. zvl. ve Francii, v již. Německu a v Itálii, která vyvrcholila 1879 encyklikou Lva XIII. Aeterni patris , jíž byl t. uznán za oficiální filoz. kat. církve, což zopakova1 1914 Pius X. v encyklice Doctoris Angelici . Stalo se povinností pro kat. školy učit teol. i filoz. v tomistickém duchu. V rámci novotomismu vznikla řada směrů, z nichž nejvýznamnější je personalismus E. Mouniera a integrální humanismus J. Maritaina. Mimo kat. prostředí měl t. jistý ohlas u protestantů v 16.-17.st., větší pak u pravoslavných církví. V.t. novotomismus.
