thajská literatura
thajská literatura, rozvíjela se do konce 19.st. pod silným ind. vlivem a měla převážně oficiální dvorský charakter. Nejst. památkami jsou nápisy na kamenech a analistické záznamy z konce 13. a zač. 14.st. (nápis na stéle krále Rámy Kamhénga, 1292). V klas. období t. l. (od 15.st.) se lit. produkce rozrostla i žánrově rozrůznila; liter. měla výrazně náb., buddhistický charakter, byla psána jaz. páli, převažovala poezie epická a lyrická, tematicky převládaly náměty ze života Buddhy (Mahachát - Velké převtělení, 1482; džátaky: Pannját čchádok - Padesát džátak). V 17.st., zejm. za vlády krále Pchra Narai 1656-1688, rozvoj klas. t. l. vyvrcholil v tzv. zlatém věku: rozkvět eposu (Pchra Ló lilit - Epos o princi Pchra Ló) a lyrických forem, například kap, khlong, chan (Sí Prát, 2.pol. 17. století), a hist. kroniky (Maharáčchákchrú, 2.pol. 17.st.). Zatímco psaná liter. se soustředila v klášterech a na král. dvoře, neboť nejvýzn. spisovateli byli sami panovníci, členové jejich rodin a dvora a kněží, mezi lidem šířili znalost legend a pověstí o Buddhově životě i slavných lit. děl (Rámájana ) vypravěči a herci kočovných divadel; oblíbené bylo divadlo nang (stínové div.). Koncem 18.st. nastal odvrat od náb. tematiky; objevila se próza (Pchra Kchlang), vznikala pův. díla (Suntchon Pchú, poéma Pchra Apchaj Maní a Rámakíen - thajská verze Rámájany ). Rozvoj styků se Západem v 19. století, zejm. za vlády Rámy V. (1868-1910), oslabil tradiční závislost na ind. liter. a zahájil demokratizaci t. l., která reagovala na spol. změny; 1837 zal. první thajská tiskárna, rozvoj knihtisku. Rozkvět prózy a jejích forem (povídka, novela, román) od zač. 20.st. je spjat s pronikáním real. naturalistického (spisovatelka Dokmaj Sot, 1906-1962; Sot Kunmaróhlt, *1908), spol.kritického (Síbúrapchá, vl.jm. Kuláp Sájpradit) a psychol. (Seni Sauvapchong, *1918; Itsar Amanchakun, 1920-1969) zaměření.
