teorie her
teorie her 1. soubor filoz., sociol., psychol., pedag., etnogr. a jiných teorií o hře jako aktivitě, jež neslouží přímo zajišťování existence, jejímž cílem není sám výsledek, ale proces činnosti. Základní teor. koncepci hry vytvořil psycholog a filozof K. Groos; vysvětloval hry zvířat jako přípravnou adaptaci instinktů na budoucí funkce v životě. Sov. psychol. pojímá hru jako historicko-společenský jev; dětské hry vysvětluje jako způsoby včleňování dítěte do světa lidských činností a spol. vztahů (L. S. Vygotskij, L. N. Leonťjev). V sociální psychol. se užívá mat. teorie her k analýze a modelování mezilidských vztahů a procesů rozhodování v rámci vytváření strategií jednání; v lék. a klinické psychol. se využívá tzv. psychologických (psychoterapeutických) her k léčení neurotických poruch a některých poruch chování. V.t. hra; 2. obor matematiky, zabývající se mat. modely optimálního rozhodování v konfliktních situacích. Nazývá se proto i teorií konfliktních situací. Cílem analýzy je zvolit z množiny různých postupů možnost optimální z hlediska hry, přičemž se počítá s předpokládaným postupem protihráče. Hráčem může být jednotlivec, dvojice nebo skupina; rozhodnutí se mohou realizovat v podobě jedné či více strategií. Teorie her se užívá zejména při řešení ekon. a voj. otázek.
