teorie blahobytu
teorie blahobytu, ekon. teorie, součást neoklas. školy. V širším pojetí se toto ozn. používá pro celou neoklas. teorii optimality kap. ekonomiky. V užším (a přesnějším) pojetí zahrnuje pouze modely, které hledají podmínky tzv. absolutního, resp. vrcholného optima, tj. ,,maxima blahobytu". Obě pojetí shodně vycházejí z tvrzení o údajné optimalitě kap. ekonomiky, chápané jako schopnost využívat omezené výr. zdroje společnosti v zájmu max. uspokojování preferencí spotřebitelů, tj. ve smyslu tzv. Paretova optima. Je to optimum pouze relat., každý jednotlivec v něm maximalizuje svůj užitek v rámci omezení daných rozsahem jeho vlastnictví zdrojů a statků. Názory, podle nichž je kap. ekonomika nejlepším uspořádáním ekon. života spol., jsou zal. na idealizaci vlastností kap. konkurenčního trhu. K význ. směrům t. b. patřila zejm. lausannská škola neoklas. ekonomie (L. Walras, V. Pareto); na přelomu 30. a 40. let došlo ke vzniku nové teorie blahobytu, zal. na tzv. kompenzačních testech (N. Kaldor, J. R. Hicks), a k pokusům o formulaci funkcí spol. blahobytu, tzv. kriteriálních funkcí pro optimální rozdělování (P. A. Samuelson, K. J. Arrow).
