teorie a praxe
teorie a praxe, filoz. kategorie odrážející duchovní a materiální stránku hist.-spol. procesu poznávání a přetváření přírody a společnosti. Teorie je zobecněnou zkušeností lidí v jejich vědomí, myšlenkovou reprodukcí objektivní logiky věcí. Praxe představuje takovou činnost, která nejen odráží okolní svět, ale aktivně zajišťuje existenci a vývoj společnosti tím, že přírodní a spol. skutečnost přetváří. Zákl. formou praktické činnosti je proto materiální výroba; dalším důležitým druhem praxe je rev. činnost tříd a posléze všechny formy spol. činnosti, jež vedou přímo ke změně světa. Praxi nelze zužovat, jak to činí empirismus, pozitivismus a pragmatismus, na subjektivní smyslovou zkušenost jednotlivce, ani ji degradovat na mechanické manipulování věcmi. Mnohotvárnost praktické činnosti zahrnuje i věd. experimenty, ale také záměrné formování člověka a jeho vědomí. Ve vzájemném působení teor. a praktické činnosti lidí, tříd a skupin tvoří praxe, nerozlučně spojená s teorií, základ a cíl celého procesu. Vědomé jednání nemá původně formu spojení věd. teorie s racionální praxí, nýbrž zahrnuje pracovní návyky, empirická zobecnění výsledků jednání, ústní podání a víru v nerozčleněné jednotě každodenního vědomí a reálného života. S dělbou práce na duševní a fyzickou se t. a p. oddělují a v důsledku třídní diferenciace stavějí proti sobě. Vznik a osamostatnění teor. aktivity jako speciální činnosti, bezprostředně nezávislé na utilitární praxi, znamená jeden z největších rev. skoků ve vývoji lidstva. Teor. abstrakce umožnily pronikat do podstaty přír. jevů a vytvářet rozvíjející se věd. představy o světě. Soukromovlastnická společnost, plodící individualismus, živila iluze o teorii jako o čistém pasívním nazírání jednotlivce anebo jako o souboru idejí, jež tvoří skutečnost. Roztržka teor. nazírání a praxe charakterizuje celou kulturu vykořisťovatelských tříd. Vznik strojové velkovýroby vytvořil obj. předpoklady pro překonání této roztržky.
