tabu
tabu [polynéské jaz.], u řady etnik dodnes existující systém magicko-náb. a rituálních zákazů, jejichž porušení je trestáno nadpřirozenými silami. T. znamená současně zákaz i ochranu tabuizovaného předmětu (osoby, činnosti). Rozšířena jsou zejm. t. sociální (exogamní normy), alimentární (zákaz požívání určitých potravin), často jsou tabuizována vl. jména osob či názvy některých zvířat. - V antr. smyslu se t. chápe jako to, co je posvěcené, svaté, nebo nebezpečné, zakázané, nečisté, zlověstné; protikladem je noa (to, co je běžné, správné, příslušné k určitým činnostem). V psychol. rovině představuje t. jednu ze zákl. sociálních norem vyjadřující zákazy a restrikce, osvojené (přijaté) zejm. v průběhu socializačního procesu, jehož individuální charakteristiky určují význam t. pro daného jedince. Hlubinná psychol. chápe t. jako intenzívně prožívaný odraz zákazů vyvolaných určitou autoritou ve formě čehosi absolutně nedotknutelného, nemyslitelného. Ze zákazu určitého objektu (subjektu) vyplývá zákaz určitého jednání (činu), jehož přestoupení by mělo destruktivní následky (tabuizované činnosti). Interiorizace tabuizovaných činností vyvolávající často traumatizující napětí odreagovávané v neadekvátním chování je jednou z důl. složek individuální sociogeneze, jíž vrůstá jedinec do spol. struktury. - Dynamické aspekty t. v psychol. kontextu popsal 1913 S. Freud v díle Totem a tabu .
