tádžická literatura
tádžická literatura, klas. t. l. má do 15.st. společné dějiny s perskou liter., osamostatňovala se v 16.-1.pol. 19.st. Rozvíjela se od 3.st. na zákl. lid. slovesnosti íránských národností; žánrově vždy převládala poezie. Za zakl. klas. liter. považováni Rúdakí, Firdausí a N. Chusrau (1004-1072);, silně ji ovlivnil O. Chajjám. Výboje Cingischána a jeho následníků ochromily t. l. téměř na dvě st. Oživení přinesla tzv. herátská renes. v 15.st. (M. N. A. Džámí, A. Navoí), podporovaná tímúrovskými panovníky v Herátu. V 16.st. demokratizace vlivem autorů ze stř. měšťanských, resp. řemeslnických vrstev (K. Š. Binójí, B. Hilálí), hl. představitel tzv. řemeslnické poezie se sociální náplní byl M. Sajjidó; dvorskou poezii pěstovali Z. M. Vásifí a v Buchaře A. Mušfikí. V důsledku válečných nepokojů v 17.-18.st. lit. produkce poklesla, t. l. se orientovala na ind. vzory (A. Bédil). V 2.pol. 19.st. - zač. 20. století prošla procesem osvícenství a obrození; propagátorem osvícenských tendencí v 2.pol. 19. století byl A. Dóniš. T. l. se obohatila o nové žánry, zejména o prózu, jejímž zakl. je S. Ajní. Z opozice k nacionalistickým hnutím konce 19. a zač. 20.st. (džadídismus) se zrodila sov. t. l.; rev. přinesla širokou demokratizaci lit. tvorby a další obohacení žánrové (drama, povídka, lit. kritika). V poezii, jež si udržela vedoucí postavení, vynikli A. Lahútí, S. Pajrav, M. Amínzóda, B. Rahímzóda, M. Míršakar a M. Tursunzóda, v próze a dramatu F. Nijózí, R. Džalíl, D. Ikrómí a S. Ulughzóda. 1934 zal. svaz spisovatelů, hl. um. metodou se stal social. realismus. Po válce vrcholí vývoj moderní poezie s hl. tématem zobrazení socialistické současnosti (M. Farhat, G. Mírzó, F. Ansórí, K. Kiróm); stále živá je lid. tvorba (S. Valízóda).
