táboři
táboři a) na počátku husitského rev. hnutí účastníci pouti na jihoč. horu Tábor (snad dnešní Burkovák) nedaleko Bechyně, kde se 22. 7. 1419 údajně sešlo na 40 000 osob z Čech i Moravy; termíny t., táborité jsou též označováni účastníci dalších tzv. poutí na hory, které se uskutečnily během 1419 a 1420 na různých místech již., vých. a záp. Čech; b) příslušníci husitského voj.rev. seskupení v čele s táborskou obcí. T. se zformovali 1420 po příchodu různých voj. husitských skupin na Hradiště hory Tábor; tvořili od počátku nejradikálnější z hl. složek husitství s vlastní ideologií a círk. organizací, od pol.20. let pak i se stálým a ve své době dokonale organizovaným polním vojskem (tzv. polní obec). U počátků táborské organizace stáli hejtmané Mikuláš z Husi a Pístného, J. Zižka z Trocnova, Chval z Machovic a Zbyněk z Buchova, duchovní V. Koranda st., Mikuláš Biskupec z Pelhřimova (senior či biskup táborské církve). V průběhu 1420-21 vznikl táborský m. svaz, k němuž patřila m. Písek, Horažďovice, Sušice, Klatovy, Prachatice, Domažlice a řada dalších městeček či hradů v již. a jz. Čechách; později byla voj. moc t. rozšířena o další opevněná místa na Moravě (Břeclav, Ivančice, Třebíč), ve Slezsku (Němčí, pol. Niemcza; Otmuchov, pol. Otmuchów) a na Slovensku (Trnava). 1420 se t. podíleli na vítězném odražení 1. křížové výpravy u Prahy a porazili rožmberské vojsko u Panského Brodu. Na přelomu 1420-21 byla jednota t. udržena násilným potlačením hnutí pikartů a adamitů. T. učinili náběh k voj. republice, monarchistické uspořádání č. státu však nepopřeli, o čemž svědčí uznání Zikmunda Korybutoviče za vládce 11. 6. 1422 a jednání se Zikmundem Lucemburským v Bratislavě 1429. V období 1422-24 nebyly zájmy táborské obce a J. Žižky vždy totožné, což vedlo k Žižkově odchodu do vých. Čech; t. však většinou Žižkovy akce i nadále podporovali; k novým voj. vůdcům t. patřili J. Hvězda z Vícemilic, J. Bleh z Těšnice a B. ze Svamberka. Po Žižkově smrti uzavřeli t. dohodu o rozdělení mocenských sfér a společné činnosti se sirotky; od 1426 v čele t. kněz Prokop Holý. Po účasti v bitvě u Ustí (6. 6. 1426) podnikli t. spolu se sirotky řadu výprav do zahr. (spanilé jízdy); v tomto období se spojenci t. stali mnozí č. šlechtici. 1434 se t. účastnili jednání husitů s basilejským koncilem. V témže roce se t. postupně dostávali do polit. izolace, zejm. po zahájení voj. operací proti kat. Plzni a jejím západoč. spojencům. Rozpory mezi t. vedly k dočasnému sesazení Prokopa Holého (21. 9. 1433 - 9. 5. 1434). Po neúspěchu v záp. Čechách bylo jádro polních vojsk t. a sirotků zničeno 30. 5. 1434 v bitvě u Lipan spojeným vojskem ostatních sil v zemi (kališnická šlechta, pražané, Rožmberkové, plzeňský landfríd) pod vedením zemského správce Aleše z Rýzmburka († 1442). 21. 12. 1434 se v Táboře konal sněm většiny táborských a sirotčích m.; jejich vůdčí osobností se stal J. Roháč z Dubé. Po porážce táborského vojska Rožmberky 19. 8. 1435 u Křeče došlo k podstatnému narušení mocenské sféry Tábora; jeho hl. spojenci zůstala m. Písek a Vodňany. Táborský hejtman Bedřich ze Strážnice zprostředkoval 1436 dohodu se Zikmundem Lucemburským, která v rozporu s kompaktáty, jež t. neuznávali, jim zaručovala existenci samostatné círk. organizace. 1444 se táborská církev dostala v Čechách v důsledku výroku laického kališnického sněmu do izolace. T. tvořili význ. polit. a voj. sílu do 1449, kdy ztratili Písek; jako samostatná polit. a círk. organizace zanikli 1452, kdy se Tábor poddal zemskému správci Jiřímu z Poděbrad (l. 9. 1452), vydal mu své kněze a zavedl v prosinci 1452 utrakvistickou liturgii podle J. Rokycany.
