sumerské výtvarné umění
sumerské výtvarné umění, rozvíjelo se od 2. pol. 4. tis. př.n.l. jako um. teokratického charakteru s výraznou tendencí ke statické formě a monumentalitě. Architektura předdyn. období zahrnuje sídliště urbanistického charakteru a chrámové areály na terasách (Uruk, Eridu) s členěnými stěnami a geometrizující mozaikovou výzdobou z barevných hliněných hřebů, dispozičně anticipujících zikkurat. V soch. převládá naturalistické pojetí a zájem o velké objemy spolu s kompoziční vyrovnaností a úsilím o monumentalitu (z Uruku fragment stély s lovem na lva, alabastrová váza s pásovou výzdobou v nízkém reliéfu s rituálními výjevy i volná plastika - tzv. Dáma z Varky); glyptiku reprezentují válečková pečetidla s volnou kompozicí rituálních a náb. výjevů, zobrazení zvířat i dekorativních vlysů; po relativním úpadku zač. 3. tis. př.n.l. se v raně dyn. období zesilovala výrazovost se smyslem pro pohyb a dram. figurální podání; arch. začleňovala zdí izolované chrámové areály (Chafádží, Tell Asmar, Mari) a palácové komplexy, dispozičně soustředěné kolem ústředního dvora (Kiš), do jednotného urbanistického celku; pro soch. je charakteristická jednota typu, ikonografie a do jisté míry i stylu, zájem o barevné kontrasty a o geometrický tvar (Mari, Lagaš); ve volné plastice převážně chrámového určení převládá motiv oranta - obětníka s expresívním výrazem obličeje (soubor sošek z Tell Asmaru). Ve II. raně dyn. období zesiluje real. cítění a úsilí vyjádřit monumentalitu objemem, u reliéfu hist. narativností (Eannatumova stéla z Lagaše, oslavující vítězství nad Ummou řadami výjevů v horizontálních pásech, votivní deska Urnanšeho z Lagaše jako stavebníka chrámu); glyptika zpřesňuje kompozici, objevují se motivy hrdinů zápasících se zvířaty (Gilgameš), náb. a mytol. náměty a výjevy z posvátných hostin; um. řemeslo reprezentují soubory z král. hrobů v Uru (standarta s válečnými a mírovými výjevy, inkrustovaná červeným vápencem, lazuritem a perletí v bitumenovém podkladu; zlatá býčí hlava z harfy). Po akkadském období se novosumerské um. programově vrací k raným formám (třístupňový zikkurat Urnammua v Uru), ikonografie se vrací k typu oranta - obětníka, stojícího před bohem; vedoucí tendencí je snaha o monumentalitu ve statické formě, např. soubor soch Gudey, jemně modelovaných v tvrdých materiálech (diorit) a využívajících světla a stínu; v glyptice se radikálně omezují mytol. náměty.
