staroindicka literatura

staroindicka literatura, nejst. liter. národů Indie od pol. 2. tisíciletí př.n.l. do vzniku liter. novoind. (rozmezí: 3. století př.n.l., zač. liter. tamilské, až 10. století n.l.); charakteristickými rysy jsou sepětí s náb. a mytol., ahistorismus, resp. mytol. pojetí světa a převaha sanskrtu (,,sanskrtská liter."). První lit. památky jsou védy a na ně navazující liter. bráhmanů, áranjaků a upanišad, obsahující souhrn náb. a filoz. vědění (v.t. indická filozofie) do vystoupení Buddhy, k nim se pojí rozsáhlá výkladová liter. (sútry, šástry). Buddhismus a džinismus přinesly oblibu epiky (džátaky, avadány sbírka legend), zejména mytol. liter., z níž vznikly ind. nár. eposy Mahábhárata a Rámájana. traktované v různých verzích u všech národů Indie a jihových. Asie, a rozsáhlá vyprávěcí liter., soubory drobných prozaických příběhů a bajek (Bidpaj; Gunádhja, doba života neznáma, Brhatkathá Velké vyprávění; Paňčatantra ). Náb. kvas v Indii dal vzniknout bohaté náb. liter., vedle buddhistické, psané pro široké vrstvy v hovorových jaz., tj. v prákrtech, zvl. páli, důležité místo zaujímala džinistická (Siddhánta souhrn 45 zákl. náb. děl), hinduistická (Bhagavadgíta. purány) a liter. četných sekt. S rozvojem feud. se prosadila zač. n.l. umělá dvorská (kávjová) liter., neanonymní, zal. na složitém kánonu est. zásad (Dandin; Rádžašékhara, kolem 900, Kávjamímánsa Teorie kávje); přinášela světskou tematiku, zejm. erotiku, jež byla považována za vědní obor (Kámasútra ). Zánrově převažovala poezie. V lyrice převládaly milostné a přír. náměty; mezi první známé autory patří Hála (l.-2. st., Sedm set strof ), vrcholnými zjevy jsou Kálidása, Amaru (asi 5.st.) a Bhartrhari (Sloky o lásce. moudrosti a odříkání ), vývoj uzavírají Bilhana a poslední sanskrtský básník Džajadéva. Epická poezíe zpracovávala mytol. témata, často nové verze tradičních námětů, zejména epizody z Rámájany (Pravaraséna, pol. 6.st., Rávanavadha - Zabití Rávanovo) a Mahábháraty (Bháraví, asi 7.st., Kirátárdzúníja - Kiráta a Ardžuna; Mágha, 2.pol. 7.st., .Šišupálavadha - Zabití Sišupálovo). l drama, vzniklé z obětních rituálů, mělo pevné formy diktované ind. est. (Bharata, Nátjašástra - Učebnice dram. um.), stereotypní postavy a zápletky a jeho obsah byl ze zač. náb. (Ašvaghóša) a mytol. (Bhása, asi 4.st.), později do něho pronikla tematika milostná (Kálidása; Bhavabhúti, Malatímádhava - Málatí a Mádhava; Radžašékhara) i sociální (Šúdraka, Hliněný vozíček ). V próze byla pěstována forma románu (Dandin; Bána, Haršačarita - Život Haršův) a tradičního příběhu, resp. povídky s didaktickým posláním (Sinhásanadvátrinšika - Třicet dvě povídky o trůnu, asi l l.st.; Sómadéva, ceán příběhů ); obohacením byla zábavná povídka s erotickým obsahem (Šukasaptati - Sedmdesát povídek papouškových). Značných lit. kvalit dosáhly hist. kroniky (Kalhana, l.pol. 12.st., Rádžataranginí - Proud králů). Souběžně se rozvíjela bohatá literatura odborná (gramatická, filoz., právní). Na s. l. plynule navázaly liter. novoindické.