smyk
smyk, 1. dop. a) dop. prostředek bez kol v podobě saní; b) klouzání kol silničního vozidla po vozovce; 2. tech. deformace tělesa, při níž se jednotlivé vrstvy materiálu po sobě posouvají ve směru působící síly; 3. stav. namáhání pružné konstrukce (prutu) působené vnějšími silami, které mají výslednici ležící v rovině průřezu. S. prostý vzniká, jde-li výslednice těžištěm průřezu. Průřez je pak namáhán smykovým (tangenciálním) napětím, které nesmí překročit smykovou pevnost, aby nedošlo k porušení posunutím částí konstrukce ležících po obou stranách průřezu. V.t. pružnost; 4. polygr. závada při tisku na tiskových strojích, způsobená obvykle nestejnou obvodovou rychlostí tiskové formy a tlakového tělesa unášejícího papír. Projevuje se na otisku stínem a neostrostí tiskových prvků; 5. zeměd. nářadí určené k rovnání povrchu půdy při souč. drobení hrud a ničení vzešlých (povrchových) plevelů. Funkční částí smyku je smyková deska různého provedení (hladká, ozubená, hřebová), postavená k povrchu půdy pod stálým nebo proměnlivým úhlem. Luční s. je složen ze vzájemně volně spojených kovových prstenců. Intenzita práce s. závisí na druhu smykové desky, na jejím sklonu a zatížení; 6. les. přibližovací zařízení umožňující a usnadňující dop. dřeva, zejm. gravitací při jeho těžbě. S. se dělí na zemní, korytové a sáňkové.
