slovenský jazyk
slovenský jazyk, slovenština - západoslovanský jaz. typologicky blízký češtině; nár. jaz. Slováků. Má podobu spisovnou, která se užívá v oficiálním styku, v liter. a ve sdělovacích prostředcích a jež je předmětem školské výuky, a nářeční (tři hl. nářečí: západosl., středosl., východosl.); v běžném styku se užívá hovorové podoby, zejm. tzv. mládežnické řeči. Podobně jako čeština má s. j. hl. přízvuk na první slabice, u samohlásek rozlišuje kvantitu (a - á, e - é, i - í, y - ý, o - ó, u - ú; zvl. postavení má ä, které ozn. široké e a vyskytuje se jen po p, b, m, v, a ô, ozn. dvojhlásku uo), souhlásky podle způsobu tvoření dělí na a) závěrové (p, b, t, ť, d, ď, k, g, m, n, n ), b) polozávěrové (c, č, dz. dž ), c) úžinové sykavé (s, z, š, ž ) a třené (v, f, ch, h, j ), d) kmitavé (r; variantou je dlouhé slabikotvorné r), e) bokové (l, měkké ľ; variantou je dlouhé slabikotvorné l ) a řadí je do znělostních dvojic (p - b, t - d, c - dz ap.). Tvarosloví je flexívní (deklinační systém sedmi pádů, tři rody, životnost u maskulin; konjugační systém pěti slovesných tříd, tři slovesné časy, rozlišení vidů). S. j. měkčí ve výslovnosti d, t, n před e, uplatňuje rytmické krácení (u slabik, obvykle koncovek, následujících za dlouhou slabikou), na rozdíl od češtiny má jednodušší pravopis (např. zjednodušení předpon s- a z-) i tvarosloví (jednotný tvar přechodníku, jednotná koncovka plurálu v minulém čase a podmiňovacím způsobu). - Ceština a slovenština se začaly oddělovat v 10.st., slovní zásoba a některé gramatické jevy (druhá palatalizace, změna tl, dl v l ) prokazují příbuzné rysy s jihoslovanskou skupinou a s polštinou. Spisovná podoba s. j. je zal. na nářečí středosl., formovala se od pol. 19.st. Do té doby se jako spisovný jaz. užívala čeština, do níž pronikaly prvky sl. lexika. Již koncem 18.st. se A. Bernolák pokusil vytvořit spisovný jaz. na zákl. tzv. kulturní západoslovenštiny (bernolákovština, psal jí např. J. Hollý), ale pevné zákl. spisovné slovenštiny poskytly teprve práce Ľ. Stúra a jeho družiny. 1851 byla štúrovská slovenština, vytvořená na zákl. tzv. kulturní středoslovenštiny, po úpravě M. M. Hodži a M. Hattaly přijata za spisovný slovenský jaz.; o spisovnou kodifikaci se zasloužil S. Czambel. Hl. zdrojem spisovného jaz. v 19. a na zač. 20.st. byla sl. psaná um. liter., zejm. real. próza, plný rozvoj stylů s. j. nastal až po 1918 (prvá kodifikace pravopisné normy 1931) a hl. po 1945 díky rozmachu věd. činnosti. Výzkum s. j. a péči o jeho kulturu organizuje Jazykovedný ústav Ľ. Stúra SAV. V.t. slovakistika.
