slavistika
slavistika [-ty-], věda o Slovanech a jejich kultuře; zahrnuje řadu oborů: slovanské jaz. a liter., dějiny, etnografii, um. a náb. Ve svých počátcích s. komplexně zkoumala hl. nejst. slovanské písemnictví z hlediska jaz. a lit., dějiny a veškerou materiální a duchovní kult. Slovanů. V průběhu 19. a zač. 20.st. se pozornost badatelů soustředila na jazykovědu a lit. hist. (vznik zákl. prací) a pojetí s. se zúžilo na komplex samostatných věd o jednotlivých slovanských jaz. a liter. (bohemistika, slovakistika, polonistika, sorabistika, rusistika) a na slovanskou jazykovědu, která komplexně zkoumá z hist. a srovnávacího hlediska vývoj slovanských jaz. ze společného praslovanského zákl. a jejich vztahy. Souběžně se rozvíjí studium slovanského folklóru a v rámci hist. disciplín studium dějin, práva aj. - Hist. předpokladem vzniku s. byla idea slovanské vzájemnosti, postulovaná různými slovanskými autory již od 9.st. (Konstantin a Metoděj, Nestor, Kosmas, J. Kochanowski); od humanismu se rozvíjelo filol. bádání na úrovni jednotlivých nár. jaz. (M. Smotrickij, M. V. Lomonosov, V. J. Rosa, V. Benedikt z Nedožier), v 18.st. převládal vzdělávací aspekt (výuka jaz. a liter.; P. Doležal). Zakl. věd. pojetí s. se stal J. Dobrovský, který ve svém díle zároveň vymezil zákl. okruh problémů slovanské filol. Rozvoj nár. uvědomění v epoše obrození poskytl živnou půdu pro rozvoj s., na němž se podíleli badatelé ze všech slovanských zemí: J. Jungmann, F. L. Celakovský, F. Palacký a zvl. P. J. Šafařík, který rozšířil pozornost na oblast liter., archeol., etnogr. a dějin Slovanů (Slovanské starožitnosti ), v Rusku A. Ch. Vostokov, v Polsku S. Linde, ve Slovinsku B. Kopitar a v Srbsku V. S. Karadžic; přínosem byla též popularizační činnost spisovatelů (J. Kollár, Ľ. Stúr). Slavistika brzy našla ohlas i v západoevropských zemích, zejména v Německu (J. G. Herder, A. Schleicher) a ve Francii a pronikla na půdu evr. univ. (po 1830 Moskva, Petrohrad, po 1840 Paříž, kde bylo význ. podnětem působení A. Mickiewicze v roli prof. slovanských liter., Lipsko, Berlín, Budapešť, Wrocław, Praha). Po 2.svět. válce se s. rozšířila do celého světa. - Na poli slovanské jazykovědy, zejm. hist. a srovnávací, se význ. uplatnili F. Miklošič, Baudouin de Courtenay, V. Jagic, A. Leskien, A. Potebňa, F. F. Fortunatov, A. A. Šachmatov, J. Gebauer, v nové době T. Lehr-Spławinski, M. Vasmer, A. Meillet, A. Vaillant, A. I. Sobolevskij. A. M. Seliščev, I. Lekov, V. Vondrák, M. Weingart, B. Havránek, K. Horálek, důležitou úlohu sehrál Pražský lingvistický kroužek. Na srovnávací historická studia P. J. Safaříka navázali L. Niederle, K. Jireček a J. Eisner. Srovnávací hledisko se uplatnilo i v lit. slavistice vedle studia jednotlivých nár. liter. (J. Vlček, J. Máchal, F. Wollman, J. Dolanský, K. Krejčí) a studia nejst. lit. památek (J. Vašica). Srovnávacím studiem folklóru se zabývali J. Horák, V. Tille, J. Polívka. - rganizační základnu má čs. s. v ČSAV (Ustav pro jaz. č., Ustav pro č. a svět. literaturu, Cs.-sov. institut) a SAV (Jazykovedný ústav Ľ. Stúra) a v katedrách s. na univ. v Praze, Brně a Bratislavě. Tiskovým orgánem čs. slavistů jsou čas. Slavia, Slovanský prehled. Byzantinoslavica, Slavica Slovaca. Slavisté celého světa se scházejí na mez. sjezdech, které se konají v pětiletých intervalech v různých evr. městech (poprvé 1929 v Praze).
