sekty raného křesťanství
sekty raného křesťanství, náb. sdružení existující v období formování kř. věrouky (l . -4.st.) jako výraz nejednotnosti raného kř. v oblasti zákl. náb. otázek. Jednou z prvních velkých sekt vyhlášených ortodoxním kř. učením za kacířskou byli židokřesťané (ebionité, nazaréni), kteří neodmítli judaismus a dodržovali četné žid. obřady; hlásali úplné zřeknutí se světských věcí, očekávali brzký druhý příchod Ježíše Krista, vystupovali proti bohatství. V boji se sektou židokřesťanů, jejichž učení se zachovalo ve fragmentech židokřesťanských evangelií, se zformoval teol. směr, který se stal záhy dominantní ortodoxní linií kř. věrouky. Ve 2.st. vzniklo v rámci šířícího se gnosticismu množství různých, navzájem na sobě nezávislých sekt kř. gnostiků. V 2.pol. 2.st. vznikla sekta montanistů, jejíž příslušníci hlásali asketismus, očekávali brzký návrat Ježíše Krista a neuznávali biskupy; důl. součást činnosti montanistů tvořila náb. proroctví. Ve 3.-4.st. se počet sekt zvýšil. V sev. Africe vznikla sekta donatistů (4.-7.st.), nesmiřitelná vůči všem, kteří se v důsledku pronásledování vzdali víry. Levé křídlo této sekty tvořili tzv. agonistici, zúčastňující se (často spolu s donatisty) na protiřím. povstáních; svým učením hlásali dobrovolné povznesení se nad pozemské věci, mučednictví a asketismus; ostře útočili proti oficiální církvi, kterou pokládali za ničitelku skutečné víry. Ve 4.st. se začal šířit arianismus, odsouzený na I. nicejském koncilu 325 jako hereze. Jádro učení této raně kř. sekty se objevilo v pozměněné formě v 16.st. v Polsku, v radikalismu protestantského učení F. Socina (1539 až 1604). V.t. sociniáni.
