sekera bojová
sekera bojová, sečná a někdy i úderná zbraň. Pův. běžný prac. nástroj použitý nouzově v boji. S. b. byla lehčí než meč, měla těžiště na konci (což zvětšovalo její pádnost) a díky snazší výrobě byla cenově dostupná širšímu okruhu bojovníků. Nevýhodou bylo, že dřevěná násada se dala přerazit či přeseknout, a proto se sekerou nedaly odrážet rány zbraní nepřítele. V průběhu staletí vznikla celá řada specializovaných válečných seker. K nejtypictějším patřily vrhací francisky franských bojovníků a velkomoravské bradatice. Velké obliby dosáhly sekery ve 14.-16. století, kdy se zavedením plátového odění bylo výhodné prosekávat pláty užším ostřím sekery nebo je drtit jejím kladivovitým týlem. Zvl. zbraní byly třemi hroty a ostřím opatřené vrhací sekery, které někteří odborníci považují za typicky českou zbraň 15.st. (nálezy: Křivoklát, Plzeň, Poděbrady); v č. zemích však byl její původ odvozován ze Svýcarska (název švejcarka). Se zavedením palných zbraní a s vymizením většiny částí ochranné zbroje zmizely z výzbroje vojsk v 17.st. i bojové sekery.
