sebevědomí
sebevědomí, sebeuvědomění - 1. filoz. v širokém smyslu vědomí sebe sama, sebepoznání a sebehodnocení; v užším smyslu vědomí vlastní hodnoty, sebedůvěra, sebejistota. Je vlastní jednotlivci i společnosti, skupinám, třídám a národům. V s. se člověk vyděluje z okolního světa a urcuje své místo v koloběhu přír. a spol. dějů. Poznává a hodnotí své znalosti, svůj charakter, své zájmy, ideály, celek své osobnosti jako myslící a cítící bytosti, jako činitele ve společenském životě. Jestliže se s. dostává na úroveň skutečně teoretického myšlení, nabývá charakteru reflexe a sebereflexe. Utváří se na určitém stupni vývoje a zrání osobnosti pod vlivem jejího způsobu života, zejména takových jeho momentů, jako je rozhodování, volba, sebekontrola, vědomí odpovědnosti za své činy. S. působí na chování a životní aspirace jednotlivců i skupin. Vztah člověka k sobě samému se utváří prvotně na zákl. toho, jak jej poznává a hodnotí jeho společenské okolí; má proto od samého počátku sociální charakter. Je nejen produktem, ale i předpokladem spol. a kult. rozvoje; 2. psychol. a) vědomí sebe sama; reflektivní postoj k vlastní osobnosti, k vlastnímu ,,já"; výraz a důsledek sebereflexe chápaný spíše jako komplexní a vyvíjející se proces než jako stav. Vyšší myšlenková aktivita, jejímž prostřednictvím člověk nazírá a hodnotí sám sebe, své činy, plány, cíle a mezilidské vztahy. S. se utváří v průběhu ontogeneze lidské psychiky jako odraz identifikačních a diferenciačních procesů v rámci interakčních vztahů, vrůstající v jednotě vědomí a paměti do celkového obrazu sebepojetí; b) nadsazené hodnocení sebe sama; charakterový rys vyznačující se zvýšenou jistotou a důvěrou ve své schopnosti a pocitem kompetence vlastních aktivit, v extrémním případě postoji omnipotence vůči okolí.
