sebepojetí
sebepojetí [angl. self-concept], psychol. hodnotící složka osobnosti zakotvená v prožitku vlastní osoby na zákl. autoreflexního rozlišení poznávajícího (činného) a poznávaného (trpného) "já", představující zážitkovou strukturu, vztaženou k nezávisle existující (resp. pomyslné) skutečnosti; obraz sebe sama, zahrnující psychickou komponentu zobrazení ("jsem ..."), hodnocení ("mám být ..."), směřování ("chci být ..."), moci ("mohu učinit ...") a spol. role ("mám učinit ..."); jeden ze zákl. regulativů interpersonálního chování, ovlivňující zpětně interpersonální percepci a strukturu prožívání. Zobrazovací funkce s. vychází ze zážitku činného "já", které je ve formě konceptualizované vnitřní zkušenosti kognitivním schématem, integrujícím chování a prožívání na zákl. utváření vědomí osobní identity v čase; toto vědomí, vznikající v procesu sebeuvědomování (sebereflexe), představuje v modelu tzv. ego-konceptu centrální instanci osobnosti, konstituující modalitu ega. Hodnotící funkce s. koncentrovaná v sebehodnocení vyplývá z existence dvou (či více) obrazů o sobě - z reálného a ideálního ,,já"; citový aspekt hodnocení sebe sama je přitom závislý na nárocích, jež na sebe jedinec při sebehodnocení klade, resp. které na něho klade spol. prostředí. Směřovací funkce s. souvisí s motivací seberealizace, která se pokládá za proces uskutečňování a rozvíjení osobnosti v činnosti, která člověka vnitřně uspokojuje a kterou pociťuje i jako tvůrčí činnost; tato motivace se může zaměřit jak na usilování o cíl blízký subj. ideálu, tak na obávaný cíl, jenž získal po redukci na jedinou životní hodnotu individuálně paradoxní přitažlivost. Uloha faktoru moci v obraze s. spočívá v tendenci dosáhnout určitého cíle vlastní snahou, na vlastní zodpovědnost; zatímco zkušenost, v níž jedinec vnímá výsledky určité činnosti jako závislé na mimoosobních vlivech vede k zobecněnému očekávání "vnější kontroly", opačná zkušenost (vnímání výsledků činnosti jako důsledku vlastní aktivity) vede k zobecněnému očekávání "vnitřní kontroly"; na zákl. takto vytvořeného mechanismu sebekontroly člověk vyhodnocuje a koriguje průběh nejrůznějších interakcí, přičemž zobecněný postoj (očekávání), vyplývající z příčinného vztahu mezi chováním a jeho důsledky působí jako míra sebedůvěry. Spol. role zahrnutá v s. bývá ozn. jako jeden ze tří modulátorů chování (vedle vlastností a stavů); patří k sebevymezení jedince v pojmech určitého spol. vztahu a jemu odpovídajícího jednání. - Obraz sebe sama vzniká a vyvíjí se v interakci jedince se světem, zejm. sociálním na zákl. individuální zkušenosti, za jejíž nejdůl. zdroje se považuje rodinné prostředí a struktura sociálních a spol. vztahů, zahrnující mj. jak více či méně stabilní stereotypy chování, tak aktuální odrazy dílčích interakcí. Jednotlivé stránky s. utvářené v ontogenezi se projevují jako motivační komponenty postoje člověka k sobě samému, jejichž hl. úlohou jsou orientace osobnosti ve světě vnějších událostí a faktů (obraz sebe jako nejdůl. součásti tzv. mapy světa subjektu) a stabilizace činnosti jejího nositele (obraz sebe jako "setrvačník" psychické činnosti). Aby tyto úlohy mohlo s. v rámci dynamiky osobnosti plnit, musí mít pevnou a stálou strukturu, zajišťovanou nejen psychickými obrannými mechanismy, ale i stálým dotvářením v souladu s vývojem jedince a jeho začleněním do spol. vazeb a vztahů.
