sebeobrana

sebeobrana 1. právo a) trestní právo nutná obrana, dovolené, beztrestné odvracení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího; s. nesmí být zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku; b) mez. právo právo každého státu na ozbrojený odpor proti ozbrojenému útoku. Podle Charty SN právo na s., ať individuální, nebo kolektivní, trvá jen tak dlouho, dokud Rada bezpečnosti neučiní opatření pro zachování mez. míru a bezpečnosti; 2. sport způsoby obrany člověka, napadeného ozbrojeným či neozbrojeným útočníkem nebo více útočníky. Každý protiútok nebo útok, který provedl napadený proti napadajícímu, je možno považovat za s. Pojem s. je nejčastěji spojován s technikou džiu-džitsu, představující klas. formu kontaktního boje, tj. boje těla na tělo, známého od starověku. Přirozená reakce používat k obraně vl. tělo, zejm. končetiny, se v průběhu staletí modifikovala do různých forem, motivovaných většinou snahou o záchranu vl. života. Po celém světě vznikaly bojové tech. bez použití zbraně, ovlivněné zejm. staroeg. kult. První písemné zprávy o systému s. jsou z 3.tis. př.n.l. z lndie. Do l.st. datovány zprávy o ind. mnichovi Bodhidharmovi, který v čín. klášteru Saolin-su šířil systém fyzické a mentální přípravy na tvrdý boj beze zbraně. Z tohoto systému (šaolin-su-kempo) se vyvinulo kung-fu. Z Číny se šířilo umění kontaktního boje po celém území Asie v nejrůznějších podobách a místních úpravách (korejské farando, okinawa-te na ostrově kinawa, jap. džiu-džitsu a kendo, jejichž zákl. prvky se promítly do karate). V souč. se mnohé obranné i útočné systémy (džiu-džitsu, džudo, karate, zápas, box) užívají ve sport. zápolení.