rytířství
rytířství, ideologie a životní styl světské feud. třídy ve středověku. Bylo rozvinuto v 11.-12.st. ve Francii, odkud se rozšířilo do Anglie, Německa, Španělska, Itálie, Uher, Čech, Skandinávie a Polska. Předpokladem r. bylo samostatné ekon. a práv. postavení šlechty (vlastní dědičná panství) a její rozhodující role ve válečnictví (těžká jízda). R. svými předpisy (pasování na rytíře, rytířská čest, ochrana slabých, vdov a sirotků) glorifikovalo vrstvu feudálů a zlepšovalo její postavení za válek (zajatý rytíř mohl být propuštěn ze zajetí na čestné slovo). Na vytváření ideologie rytířství se částečně podílela i církev (ideál bojovníka za víru). S rozšiřováním významu r. souvisel i rozvoj liter., zejm. poezie. Od 14.st. se r. ve své válečnické formě začínalo přežívat (úspěchy pěšího vojska); rozvíjely se především jeho vnější rysy (turnaje, složitý ceremoniál). Střediskem pozdního období r. byl dvůr burgundských vévodů (zal. řád zlatého rouna) a dvůr císaře Maxmiliána I. Etický význam r. byl uznáván i v husitském rev. hnutí v Čechách (pasování Jana Žižky na rytíře 1422).
