ruská kinematografie

ruská kinematografie, po 1907 zaznamenala prudký rozvoj s výraznou orientací na domácí látky (ilustrace písní, klasiky a historie), od 1912 snahy o aplikaci real. zkušenosti ruské liter., divadla a výtv. umění, význ. byla spolupráce div. herců a scénografů. Produkčního i um. rozmachu r. k. doznala zejm. za l.svět. války (1915 - 500 filmů z 2 000 natočených v předrev. období), kdy zesílil i proud dekadentních salónních dramat a komerčních seriálů. Na budování r. k. do VŘSR se nejvýrazněji podílely firmy Drankov, Chanžonkov a Reinhardt-Thiemann. Z režisérů vynikli tvůrci historických obrazů V. M. Gončarov (1861-1915), J. A. Protazanov (Piková dáma, tec Sergej ), estetizující J. F. Bauer (1865-1917) a komerčně orientovaný P. I. Cardynin (1878-1934). 1912 položil zákl. loutkovému filmu V. A. Starevič. Slibně se rozvíjely dokumentární žánry. Kinofikace zahrnula pouze města. Po únorové rev. 1917 se film stal nástrojem jednak burž., jednak rev. propagandy. Po VŘSR začala nová éra ruské sovětské kinematografie.