revoluce 1848-1849
revoluce 1848-1849, rev. hnutí, které v různých formách rev. nebo nár. osvob. boje proběhlo ve větší části Evropy. Bylo namířeno proti absolutistickým monarchistickým režimům a reakčním polit. zásadám Svaté aliance, prosazovalo odstranění feud. přežitků (zrušení poddanství a feud. povinností v zeměd.), uskutečnění burž. dem. reforem (požadavek přijetí ústavy) a realizaci práv národů na sebeurčení nebo sjednocení (tzv. jaro národů). Hegemonem rev. byla buržoazie, popř. vrstvy hájící burž. zájmy (maď. střední šlechta). Burž. polit. tábor se přitom dělil na liberální proud, usilující o burž. přeměny cestou postupných reforem a kompromisů s feud. aristokracií a panovníky, a na proud radikálně dem., prosazující důslednější formy rev. boje ve spojení s rolnictvem, popř. s proletariátem. Rev. hnutí se aktivně účastnil i proletariát, který se však teprve formoval ve spol. třídu a nemohl se tak ještě stát hegemonem rev., v níž představoval nejradikálnější sílu. Charakteristickým společným rysem všech těchto rev. bylo postupné tříštění počáteční jednotné rev. fronty v důsledku třídních, popř. národnostních rozporů, jež oslabilo rev. a konečně význ. přispělo k jejich porážkám. - Rev. procesy let 1848-49 probíhaly v podmínkách postupující prům. rev. a upevňování pozic prům. kapitalismu. Bezprostředním podnětem rev. hnutí byla hosp. krize 40.let 19.st., jež zradikalizovala lid. masy a prohloubila nespokojenost progresívních sil s existujícími spol.ekon. poměry a formami vlády. V lednu 1848 vypuklo povstání na Sicílii a v Neapolsku; neapolský král a po něm i panovníci středoit. států byli nuceni vydat ústavu. V únoru byla revolucí svržena monarchie ve Francii a vyhlášena rep. (25. 2.). V březnu vypukla rev. v Rakousku (11. 3. v Praze, 13. 3. ve Vídni a 15. 3. v Pešti), v Prusku (18. 3. v Berlíně) a jz. státech Německa; současně došlo k povstání v rak. državách v sev. Itálii. - Nejostřeji se třídní konflikty vyhranily ve Francii, kde v červnu 1848 povstal proletariát na obranu svých práv se zbraní v ruce; porážka tohoto povstání vedla posléze i k porážce rep. a vítězství bonapartistů. - V Německu, kde se zákl. cílem rev. stalo vytvoření jednotného nár. státu, tříštil rev. hnutí tradiční územní partikularismus a hluboké rozpory mezi liberální burž., usilující o zachování konstituční monarchie, a republikánsky orientovanými radikálními demokraty. Tyto rozpory se plně promítly i do jednání celoněm. parlamentu ve Frankfurtu nad Mohanem, který se sešel v květnu 1848. 9. 11. 1848 byla v Prusku nastolena reakční vláda a 5. 12. rozpuštěno zákonodárné shromáždění; v červnu 1849 rozehnán pak i frankfurtský parlament. - V rak. monarchii oslabovaly rev. ostré konflikty národnostní, kterých vídeňská vláda obratně využívala pro své kontrarev. plány. Typicky se to projevilo v průběhu rev. v Uhrách, kde nacionalistická polit. maď. buržoazie a aristokracie vůči nemaď. národům (Charvátům, Rumunům, Srbům, Slovákům) znemožnila vytvoření jednotné protihabsburské fronty a nakonec tyto národy dohnala ke spojenectví s Vídní. Prvními úspěchy rak. reakce byly porážky pražského povstání v červnu 1848 a vítězství rak. vojsk nad Italy u Custozy v červenci 1848; rozhodující byla pak porážka vídeňské rev. v říjnu 1848. 7. 3. 1849 byl rozpuštěn říšský sněm zasedající v Kroměříži. V Uhrách došlo již na přelomu září a října 1848 k voj. konfliktu mezi císařským dvorem a uh. sněmem a vládou (J. Batthyány, L. Kossuth). Uh. vojsko (mobilizované sněmem) se pokusilo vyprostit Vídeň z obležení, bylo však po porážce 30. 10. 1848 donuceno k ústupu. V prosinci 1848 po dalších úspěších císařských vojsk (A. Windischgrätz, J. Jelačic) opustila uh. vláda Budapešť (zač. ledna 1849) a přesídlila do Debrecína; pak však došlo k obratu ve prospěch uh. vojsk (A. Görgey, J. Z. Bem, H. Dembinski); v důsledku toho sněm 14. 4. 1849 sesadil Habsburky z trůnu, vyhlásil nezávislost Uherska a jmenoval gubernátorem státu L. Kossutha. Rak. císař František Josef I. požádal o voj. pomoc rus. cara Mikuláše I.; v srpnu 1849 jeho vojsko pod velením I. F. Paskeviče maď. revoluci potlačilo. - V Itálii, podobně jako v Německu, stála v popředí rev. otázka sjednocení země. Hnutí severoit. liberální burž., usilující o sjednocení Itálie pod vládou savojského rodu, bylo potlačeno rak. armádou (Custoza - červenec 1848, Novara - březen 1849). Řím. rep., uskutečňující radikální burž. dem. reformv, podlehla 3. 7. 1849 spojenému náporu domácí i zahr. reakce. - Revoluce 1848 v č. zemích byla vyvrcholením protifeud. a nár. osvob. boje č. lidu v 1.pol. 19.st. Rev. hnutí, podnícené převratnými událostmi v Itálii a Francii, se projevilo nejprve v Praze, kde 11. 3. shromáždění ve Svatováclavských lázních formulovalo národně polit. požadavky č. burž. a zvolilo tzv. Svatováclavský výbor, později Nár. výbor. Když rev. ve Vídni smetla Metternichovu vládu, byl císař nucen slíbit č. hnutí některé ústupky. Na venkově se rozvinul protifeud. boj rolníků, v Praze vystoupil i proletariát, očekávající od rev. zlepšení sociálních podmínek. Nár. výbor byl ovládán liberálně národní buržoazii (F. Palacký, F. L. Rieger, F. A. Brauner), jež odmítala spojení s rev. hnutím v Německu, chtěla však posílit své pozice dohodou s burž. ostatních slovanských národů. Svolala proto do Prahy sjezd všech slovanských národů (Slovanský sjezd). Jeho jednání bylo přerušeno červnovým povstáním (svatodušní bouře), vedeným radikálními demokraty (J. V. Frič, K. Sabina, E. Arnold). Liberální burž., udržujíc si hegemonii v nár. hnutí, se snažila prosadit své národnostní požadavky stůj co stůj a dala přednost spojenectví s kontrarevolucí. Rak. reakce však odmítala nár. požadavky č. burž., v březnu 1849 rozehnala kroměřížský sněm, jednající o národnostní otázce v Rakousku, a vyhlásila tzv. oktrojovanou ústavu. Nový pokus o povstání v květnu 1849, zosnovaný radikálními demokraty (v čele s E. Arnoldem) ve spojení s M. A. Bakuninem, byl potlačen. - Rev. 1848-1849 měla velký hist. význam; zformovala nár. a dem. polit. program burž. v řadě zemí a přinesla rev. zkušenosti pro děl. hnutí, oslabila monarchistický asolutismus, otevřela cestu volnému rozvoji kap. výr. a odstranila ve středoevr. zemích poddanství. Politické cíle revoluce byly prosazovány burž. po dalším zesílení její ekon. a polit. moci v 2.pol. 19. století (vyhlášení ústavních režimů, sjednocení Itálie a Německa, národnostní boje v Rakousku).
