radiotechnika
radiotechnika, obor zal. na využití kmitů o vysokém kmitočtu a elmag. vln k bezdrátovému přenosu informací, nejčastěji řeči, obrazu (radiotelefonie, televize) a impulsů (radiotelegrafie, dálkové ovládání); vysoké kmitočty (modulované nebo nemodulované) jsou do prostoru vyzařovány anténou. V přijímači jsou opět demodulovány a přeměněny v žádaný druh informace. Zákl. r. spočívají na objevech M. Faradaye (1831), J. C. Maxwella (1865) a H. Hertze (1887). Zdokonalením těchto objevů A. S. Popovem (1895) a G. Marconim (1897) bylo umožněno uskutečnit radiové spojení na větší vzdálenost. Nová etapa rozvoje r. nastala vynalezením elektronky, polovodičových diod a tranzistorů. Použitím polovodičů se podstatně zvýšila hospodárnost, spolehlivost a souč. se zmenšily rozměry zařízení.
