purismus
purismus [-iz-, lat.] 1. snaha o čistotu, oproštění od cizích vlivů; odtud purista - osoba usilíjí o čistotu apod. 2. jaz. úsilí očistit nár. jazyk a liter. od cizích vlivů. Vzniká zejm. jako reakce na nadměrné módní užívání přejatých slov. Rozvinul se zvl. v Německu 17.st. prostřednictvím jaz. spol. (Palmen-worden zal. 1617, jejímž členem byl i M. Opitz). V Čechách se jaz. p. projevil v 17.st. v díle V. J. Rosy jako výraz vlasteneckých snah, zvl. silně působil od 2.pol. 19.st. do 30.let 20.st., hl. proti slovům něm. pův. U některých národů vedl k pronikavému vytlačení cizích slov včetně internacionalismů (u Maďarů, Turků) a jejich nahrazování slovy domácími (zvl. neologismy); 3. výtv. um. směr zal. 1918 A. Ozenfantem a E. Jeanneretem - Le Corbusièrem, vycházející z kubismu, zdůrazňující užití výtv. elementů (typů forem a předmětů), komponovaných podle hledaného mat. řádu. Modelem konstruování děl je účelová dokonalost mechanismu stroje. P. uplatněn především v arch. a užitém um. Hl. teor. čas. L'Élan a L'Esprit Nouveau; 4. památková péče obnova hist. objektů v pův. slohové podobě odstraněním pozdějších přídavků a zároveň doplnění chybějících částí v tvarech pův. slohu i bez jasných dokladů a dokumentace. Výrazně se uplatnil v památkové péči 19. století.
