psychofyzický problém

psychofyzický problém, v nejširším smyslu otázka po místě psychického v přírodě; tvoří součást zákl. filoz. otázky; v užším smyslu problém vztahů mezi psychickými a fyziol. procesy. Myšlenka závislosti psychických jevů na tělesných funkcích se objevuje v souvislosti s pojetím psychiky jako jednoho z aspektů hmotné substance (mílétští naturfilozofové, Hérakleitos, Démokritos). Naproti tomu Platón považoval hmotný svět za funkci ideje. Aristoteles pak již vytvořil učení o neoddělitelnosti duše od materiálního substrátu těles; toto učení však trpělo teleologismem a pojetím rozumu jako netělesné podstaty. Novým způsobem byl rozpracován p. p. v 17.st. na zákl. mechanistického obrazu světa. R. Descartes se snažil objasnit chování živých bytostí uznáním zvláštní duševní substance, schopné svobodně vládnout ,,strojem těla"; dospěl k dualismu duše a těla: ač se tělo pouze pohybuje a duše pouze myslí, mohou na sebe vzájemně působit, neboť se stýkají v určité oblasti mozku. G. W. Leibniz se pokusil sloučit mechanistický obraz světa s představou o psychice jako unikátní podstatě a vyzdvihl ideu psychofyzického paralelismu, kterou však vykládal idealisticky. mater. interpretaci p. p. se pokusil v 18.st. D. Hartley. V 19.st. potřebovalo Darwinovo učení koncepci psychiky jako akt. činitele regulace životních procesů. To podněcovalo vznik nových variant teorie psychofyzického vzájemného působení (W. James). Koncem 19. a zač. 20.st. se šířily pozitivistické výklady p. p., podle nichž duše a tělo jsou jakoby sestrojeny z týchž elementů, tj. počitků, a proto je třeba hovořit nikoli o reálném vzájemném působení fyzického a psychického, nýbrž o korelaci mezi ,,komplexy počitků". - Za všemi těmito způsoby řešení p. p. se skrývá týž dualismus, vyplývající mj. z introspektivního pohledu na psychiku jako na zvl. podstatu, jež se naprosto liší od všech vlastností mater. světa.