psychofyzický paralelismus

psychofyzický paralelismus [-iz-], projev ideal. svět. názoru řešící dualismus vztahu fyzického a psychického jako materiálního a ideálního ze subjektivistických pozic analýzy fyziol. a psychických procesů. Duševní a fyzické netvoří podle p. p. jednotu na zákl. materiálnosti světa, nýbrž existují vedle sebe jako souběžné (paralelní) řady kauzálního charakteru. Teze p. p. rozvinuli v 19. století G. T. Fechner, W. Wundt, T. Lipps, H. Ebbinghaus, E. Titchener aj., o teorii vzájemného psychofyzického působení (nepřetržité vzájemné ovlivňování psychického a fyziol.) se je pokusili opřít např. L. B. Busse (1862-1907), . Külpe. Ve skutečnosti obsah psychiky nelze vyvozovat z fyziol. procesů, které jsou jen materiálním mechanismem složitých interakcí člověka a jeho prostředí, tj. obj. existujícího světa. Fyziol. sama o sobě nemůže vysvětlit dynamiku psychických jevů, které jako výslednice vzájemného působení obj. a subj. faktorů zpětně ovlivňují životní pochody ve smyslu jejich regulace.