psychoanalýza
psychoanalýza, 1. obecně rozbor duševních hnutí člověka, zejména analýza, odhalující nejskrytější pohnutky; 2. psychoterapeutická metoda léčení neuróz; 3. psychol. učení zabývající se hl. nevědomými procesy a motivacemi, jejichž pomocí se snaží objasnit lidské chování a vývoj osobnosti; 4. psychologizující směr filoz.-sociol. a antr. výkladů kult., sociálně kult. a spol. jevů prosazující se ve freudismu a neofreudismu. - P. jako terapeutický postup byla koncipována koncem 19. a zač. 20.st. S. Freudem (zpočátku s J. Breuerem, 1842-1925) nejprve jako tzv. katarktická metoda, využívající hypnózy a sugesce k odreagování tzv. zapomenutého traumatizujícího zážitku, který byl subjektem zpracován nikoli adekvátním, nýbrž náhradním způsobem. Tato metoda byla Freudem propracována v metodu psychoanalytickou, jejíž podstatou se stala domněnka o přetrvávání psychických traumat v nevědomí, odkud se vracejí v podobě nejrůznějších příznaků, obsahů snů, vtipů, automatismů ap. jako tzv. kompromisní útvary, vzniklé v intrapsychickém střetu vytěsněných tendencí s cenzurou vědomého "já". Veškeré neuspokojené potřeby člověka se podle této domněnky stávají intervenujícími faktory jeho psychiky ve formě potlačených pudových nároků a sil. Protože v důsledku toho není žádný aspekt lidského chování náhodný či nepochopitelný, je úkolem p. odhalování a zvědomování těch vnitřně konfliktogenních situací (traumat), které se staly nevědomým zdrojem vzniku a rozvoje psychopatol. mechanismů. V terapeutickém plánu představuje tento záměr dlouhodobý proces vybavování a znovuprožívání zdánlivě odeznělých traumatizujících momentů, jejichž odreagování umožňuje vědomé vytvoření nového postoje analyzovaného k jeho psychické realitě, a tím i překonání pův., tj. neurotizujícího konfliktu. Nevědomé obsahy jsou psychoanalytikem vráceny do vědomí analyzovaného postupnou identifikací (dešifrací) a interpretací symbolických významů skrytých ve volných asociacích, snech, v chybných či symptomatických úkonech, a to v rámci pozvolné reintegrace osobnosti léčeného. - Analytická praxe přivedla S. Freuda ke zjištění, že příčiny neuróz leží především v sexuální oblasti. To ho vedlo k vyslovení domněnky o org. podmíněném usilování o slast prostřednictvím libida jako o primární příčině vzniku neuróz. Na tuto myšlenku navázalo formulování globálního předpokladu existence principů slasti (libidem usměrňovaná dynamika pudů) a reality (životní zkušenosti korigované spol. normami), v jejichž protikladnosti se formuje psychika člověka. Vývoj sexuality byl lokalizován do období raného dětství a definován v rámci teorie libidinózního vývoje (duševní abnormalita jako důsledek fixace libida na ranější fázi jeho vývoje). Byly rozvinuty dynamické aspekty výkladu normálních a patol. jevů pomocí mechanismů přesunu, kompenzace, sublimace, symbolizace ap.; do popředí vystoupil požadavek zkoumat každý duševní jev z hlediska dynamického (psychický jev je výslednicí vzájemného působení a konfliktů různých psychických sil), energetického (psychické síly jsou charakterizovány energetickým potenciálem) a strukturálního (osobnost je tvořena hypotetickými vývojovými vrstvami id, ega a superega, jejichž interakce vytvářejí více či méně složitý vnitřní svět každého člověka). Strukturální koncepce tzv. psychoanalytické metapsychologie se později stala jedním z východisek pojetí osobnosti a motivace (id naléhající na uspokojení bez ohledu na vnější svět, hrozící, zakazující a trestající superego, ego zprostředkující a regulující vztahy mezi id a superegem). Psychoanalytické propracování teorie potlačování pudových sil, zejm. sexuality a agrese, vedlo Freuda k vyslovení pesimistického závěru o apriorní konfliktogennosti člověka, vystavovaného díky neustálým antagonismům biol. (pudových) a spol. (normativních) faktorů patogenním frustracím. Postulátem dvou zákl. pudů (Erós a Thanatos), souvisejících s předpokladem vrozené destruktivity lidské bytosti, vznikl nejspornější, nejspekulativnější a nejvíce kritizovaný článek vývoje p. - S. Freud jako první odvážně prolomil mlčení zahalující oblast vztahů mezi sexualitou a duševním životem. Dospěl k metafyzicky nepřekonatelnému rozporu přirozenosti člověka a úlohy lidské spol. Přecenění role libida jako hybné síly chování, zdůrazňování priority nevědomí v utváření psychiky člověka, jednostranná biologizace motivačních aspektů lidské činnosti a psychol. konstrukce budované na poznatcích získaných v patol. vzorku vedlo mj. k odchýlení mnohých z Freudových žáků (C. G. Jung, A. Adler) od ortodoxní psychoanalytické linie, i když v mnohém na její myšlenky navazovali. Biologismus Freudovy p. opustila neopsychoanalýza, která od 30.let 20.st. rozvíjela tzv. psychoanalýzu bez libida (K. Horneyová, E. Fromm, H. S. Sullivan). P. obohatila psychol. o mnohé zásadní poznatky, redukovala proměnlivé a typologicky diferencované vztahy vyšší nervové činnosti a lidské aktivity na determinovaný antagonismus vědomí a nevědomí, přičemž univerzalizací svých kategorií a pojmů dospěla k jejich mech. přenosu do oblasti spol. a kult. jevů.
