psychiatrie
psychiatrie [řec.], lék. vědní obor, zabývající se příčinami, podstatou, diagnostikou, léčením a ve stále větší míře prevencí psychických poruch. Základní metodou p. jsou klinická pozorování a využívání neurofyziologických, biochemických, imunologických, genetických, psychologických, sociálně psychologických a dalších věd. poznatků. P. je jedním z nejstarších lék. oborů. Již ve starověku podali starořečtí a starořímští lékaři, zejm. Hippokrates, popisy duševních poruch a prvé pokusy o jejich výklad. Hippokrates vysvětloval psychické poruchy humorální teorií o čtyřech zákl. tělesných šťávách (krev, hlen, žlutá a černá žluč) a zavedl některé termíny užívané dosud (paranoia, melancholia, mania). Ve středověku převládaly mystické názory na duševní nemoci, které byly vysvětlovány démonologicky, tj. posedlostí zlými duchy. Avšak na východě se i v této době udržovaly přirozené výklady; např. Avicenna spatřoval příčiny psychických poruch v narušení humorální rovnováhy organismu. Renesanční lékařství zaujalo kritický postoj ke středověkému dogmatismu a snažilo se o klinický a morfologický přístup; duševní nemoci byly vysvětlovány jako projevy organicky nebo toxicky poškozeného mozku. Až do 18.st. byli nemocní izolováni v klášterech a někdy i ve věznicích. Avšak již ve 13.-16.st. byly výjimečně zakládány i speciální instituce pro péči o duševně choré, např. v Londýně a též v Čechách v Olomouci. Koncem 18. a počátkem 19.st. se psychiatrie ustavila jako samostatný obor. Za jejího zakladatele je považován fr. lékař F. Pinel, který s pomocí revolučního Konventu 1793 radikálně reformoval psychiatrickou péči ve Francii, prosadil budování samostatných speciálních ústavů, organizovaných v duchu humanistického lůžkového režimu. Mezi další průkopníky vědecké p. náleží Pinelův žák J. Esquirol (1772 až 1840) a německý psychiatr W. Griesinger (1817-1868), který chápal duševní poruchy jako nemoci velkého mozku a různé jejich formy jako stadia jednotného patologického procesu; překonal též spor mezi "psychiky" a "somatiky", kteří shodně věřili v nemožnost onemocnění "nesmrtelné duše". Britský psychiatr H. Maudsley (1835-1918) vnesl do p. vývojová hlediska a založil dětskou a soudní p. Koncem 19. a zač. 20.st. byla vytvořena nosologická klasifikace psychóz, spjatá s popisnou p. E. Kraepelina a rozvinula se tzv. velká p. (léčení psychóz) na rozdíl od malé p. (neurózy a psychopatie), představovaná hlavně fr. lékařem J. M. Charcotem (1825 až 1893). Ve 20.st. se zformovala dvojí zákl. orientace v p.: orientace věd. materialistická, vycházející z úsilí o kauzální objasnění podstaty duševních chorob a opírající se proto o vývoj biol., neurofyziol., morfolog., sociálně psychol. a dalších obj. poznatků, a iracionalisticko-idealistická, založená na spekulativní interpretaci psychofyzického problému. Probíhaly však i spory mezi dynamickými a antidynamickými koncepcemi, zejména v oblasti teorie a terapie neuróz. P. čerpá významné podněty z učení o vyšší nervové činnosti člověka. V druhé polovině 20.st. sílí profylaktické zaměření v p., studují se zejména tzv. hranicní stavy mezi zdravím a nemocí, roste význam duševní hygieny a účinné rehabilitace v souvislosti se změnami ve způsobu života a úsilí o všestranný rozvoj zdravé osobnosti. - Za zakladatele č. p. jsou považováni K. Kuffner a Z. Mysliveček. Odtud psychiatr - lékař zabývající se p. a příd. jm. psychiatrický apod.
