protireformace

protireformace, úsilí kat. církve o potlačení reformace v 16.-18.st. a o opětné získání nadvlády nad větší částí Evropy. Ve stř. Evropě byla p. horlivě podporována Habsburky, kteří ji využívali k posílení své centralizované moci. - P. v č. zemích, zvl. v Čechách, probíhala v těsné závislosti na politicky motivovaném programu habsburských kat. panovníků od pol.16.st. (jezuitské Klementinum v Praze 1556, obnovení pražského arcibiskupství 1561). Důl. vliv měl v Praze papežský nuncius při dvoře Rudolfa II. (od 1599 Filip Spinelli). Relat. mírnější ráz p. se změnil po č. stavovském povstání 1618-20 a po bělohorské porážce. První fáze ostré p. byla připravována již 1621, ač byla tehdy motivována především polit. důvody. Spočívala ve zlomení hosp. moci a politického vlivu účastníků č. stavovského povstání z řad šlechty a měšťanstva (dekret 1627). Po uzavření pražského (1635) a zejm. vestfálského míru (1648) přestaly polit. ohledy rozhodovat a uznaná zásada "čí zem, toho náboženství" se uplatňovala v násilné rekatolizaci m. i venkovského obyv. vesměs jezuitskými misionáři za asistence armády (druhá fáze p.). Na č. sněmech byl katolicismus prohlášen za "gruntovní základ a hlavní privilegium Království českého" a stal se oficiální státní ideologií. Kacířství bylo považováno za polit. delikt (1707, 1729 - trest smrti nekat. kazatelům a jejich přechovávačům) a stát posléze převzal (1721) veškeré vyšetřování a souzení kacířství do vlastních rukou. Protože souběžně s p. probíhalo i utužování nevolnictví, měla zpravidla všechna rev. vystoupení venkovského obyv. 1625-1775 náb. i sociální formu. Nástupem osvícenství v období rozkladu nevolnického řádu po pol. 18.st. docházelo k zmírňování p. (1775); skončena vydáním tolerančního patentu 1781.