princip korespondence
princip korespondence, princip ve vývoji vědy vyjadřující relativní souhlas věd. teorií na kvalitativně různých stupních vývoje. Poznávání vůbec, a věd. poznání zvlášť, postupuje od pravd relativních k pravdám abs., přičemž objektivita poznání vzrůstá, aniž by přitom předchozí stadia poznání musela být prostě popřena. Vztah nové teorie k teorii starší obsahuje složku negace, ale též navazování a rozvinutí; stará teorie se objevuje jako zvl. nebo mezní případ teorie novější a obecnější. P. k. se jeví filozoficky jako důsledek dial. povahy vývoje vědy odrážející dial. vztah relat. a abs. pravdy; současně je p. k. projevem působení zákona negace negace stejně jako dial. jednoty spojitosti a přetržitosti v oblasti vývoje věd. poznání. Ve fyz. je p. k. obecně chápán jako požadavek, aby každá nová teorie aspirující na hlubší popis fyz. reality než teorie dosavadní, zahrnovala tuto jako limitní případ (kvantová fyz. pro velké hodnoty kvantových čísel souhlasí s výsledky klas. fyz., relativistická fyz. pro malé rychlosti souhlasí s nerelativisticku fyz.). P. k. poprvé formuloval 1923 N. H. D. Bohr v rámci své teorie atomu ještě před vznikem kvantové mechaniky.
