portugalská literatura

portugalská literatura, začíná trubadúrskou poezií, psanou tehdy ještě společným jaz. galicijsko-port. a od konce 12.st. dochovanou ve zpěvnících. Prózu představují překlady od sklonku 13.st., později spisy didaktické a především dějepisné, mezi jejichž autory vynikl F. Lopes. Zámořské objevy daly vznik bohaté liter. cestopisné, která dosáhla um. vrcholu v díle F. Pinta Mendese. V 15. a 16.st. byly ve velké oblibě romány rytířské a od 1554, kdy vyšla špan. psaná Diana Portugalce Jorge de Montemor (1520 až 1561), též romány pastýřské. Na rozhraní středověku a renes. stojí dram. tvorba Gila Vicenta. Renes. představoval zejm. největší port. básník L. de Camões. Nejvýzn. tvůrcem mnoha žánrů liter. barokní v 17.st. byl F. M. de Melo. Vrcholu dosáhla v té době liter. náb., hl. v dílech A. Vieiry. V 2.pol. 18.st. ovládl liter. novoklasicismus, zvaný též arkádismus; náležela k němu řada básníků i dramatiků, kterou uzavřel Barbarosa du Bocage (1765-1805) už s výraznými rysy preromant. Romant., jehož nástup se datuje rokem 1825, obrodil nár. liter. a znovu přivedl k rozkvětu román. Hl. tvůrci byli A. Garret, A. Herculano, z další generace pak C. Castelo Branco, J. de Deus (1830-1896) a J. Diniz. V 70.letech nastoupil real., jehož vůdčími osobnostmi byli A. de Quental, T. Braga, romanopisec J. M. Eça de Queirós a básník Guerra Junqueiro. Na sklonku st. se objevil parnasismus, symbolismus, později modernismus, který představoval hl. básník F. Pessoa. Od konce 20.let 20. století je vedoucím směrem neorealismus, k němuž patří J. M. Ferreira de Castro, J. Pereira Gomes, A. Alves Redol, A. Ribeiro, L. Penedo, J. Paço dos Arcos, C. de liveira (*1921) aj., z ml. zejm. F. Namora, J. Cardoso Pires (*1925) a Tavares Rodrigues (*1923).