pluralismus filozofie
pluralismus [-iz-], filoz. koncepce, podle níž existuje několik nebo množství vzájemně nezávislých druhů jsoucna (p. ontologický) nebo forem poznání (p. gnozeologický). V oblasti sociologie vystupuje p. hlavně jako teorie faktorů a zejm. pakjako p. politický, který chápe mechanismus polit. moci jako střetání a rovnováhu různých spol. skupin. Termín p. zavedl 1712 něm. filozof Ch. Wolff. Protikladem p. je monismus. V.t. pluralismus politický, sexuální pluralismus. Dále podrobněji: za zvl. formu p. ve filozofii je považován dualismus vycházející ze dvou zásadně odlišných principů, substancí, hmotné a duchovní. Opačnou variantu p. představují ty jeho krajní formy, jež uznávají nekonečné množství prvků, principů, substancí ap. a zcela popírají reálnost jednoty světa. V dějinách filozofie se střetají nejenom monismus ve svých různých formách (mater. a ideal. monismus), ale též p. ve svých různých variantách. Nedostatek přírodověd. poznatků vedl v rané antice k projevům naivního p., kdy filoz. myšlení uznávalo větší počet vedle sebe existujících a kvalitativně různorodýchživlů (voda, vzduch, oheň). Avšak hledání jediné pralátky bylo již krokem k monistickému chápání světa.Také atomismus, pokud uznával kvalitativní různorodost atomů, spojoval mater. p. s prvky monismu. Idealistickou variantu p. vytvořil G. W. Leibniz ve své monadologii. Novověká přír. věda, studující vzájemné vztahy mezi jevy, byla zásadně monistická, neboť věřila v mechanistické a kvantitativní vysvětlení veškeré skutečnosti. V 19. a 20.st. naopak zesiluje tendence k p.; personalismus staví na jedinečnosti a neopakovatelnosti každé osobnosti, filoz. života, pragmatismus, existencialismus atzv.kritickáontologie N. Hartmanna při svých iracionalistických a subjektivistických východiscích ústí v p. Krize mechanistické fyziky koncem 19. a zač. 20. st. oživila tendence vytvářet nové pojmy a systémy zdánlivě navzájem nezávislé, a tedy směřující k p. Jako teor. p. označují svou programovou metodologickou koncepci stoupenci konvencionalismu (H. Poincaré), tzv. kritická metodologie (K. Popper) a další představitelé "filozofie vědy". V.t. pluralismus politický, sexuální pluralismus.
