perská literatura
perská literatura, komplex slovesné tvorby daleko přesahující hranice dnešního Iránu. Úsek staro-, středoa novoperský představuje i změny jazyka. Mezi památky nejst. období patří Avesta (část Gáthy připisována Zarathuštrovi, tradována ústně, zapsána až ve 4.st. n.l.) a achajmenovské klínopisné nápisy. Střední období charakterizováno bohatstvím děl obsahu náb. (středoperský překlad Avesty- Zendavesta, akta víry Dénkárt, Bundahišn, Kniha o Javištu Frijánovci) i světského (epické dílo Chvataj námak). Vítězství islámu 7.st. znamenalo dlouhodobé potlačení íránského elementu, postupnou islamizaci, pronikání arabštiny do perštiny, přijetí arab. písma. Za těchto okolností se dotvářely i vnitřní změny ve vývoji perského jaz. Až za abbásovského chalífátu proniká íránská nobilita do mocensky vlivných kruhů a v Buchaře na dvoře Sámánovců vzniká kruh literátů, kteří již tvoří v novoperském jaz. Celným představitelem je Rúdakí, autor prostých, ale působivých veršů. Epické dílo Dakíkího († mezi 976 a 981) zařadil později Firdausí do svého světově proslulého eposu Šáhnáme (Kniha králů), zahrnujícího dějiny od prvního člověka do smrti posledního Sásánovce. To se již centrum kult. dění přesouvá do Ghazny, kde se především bohatě rozvíjí dvorská panegyrika (Unsurí, †1039-40, Farruchí, Manúčihrí, †asi 1040-41). Zde se objevuje i první romant. epos Ajjúkího; v tomto žánru pak úspěšně pokračuje Gurgání dílem Vís a Rámín. Za abbásovského období došlo ke značnému rozvoji věd; stoupla obliba žánrů na pomezí vědy a krásné liter. Nárazy útoků zvenčí i tlak despocie sunnitských panovníků posilovaly mystiku (súfismus), často ve spojení s odnoží islámu ismá'ílijí, která mezi íránskými vzdělanci nalezla mnoho stoupenců. Představitelem snahy o únik je Nárir-i Chusrau (1004 - asi 1072). Básnické dílo Omara Chajjáma bylo oceněno mimo Irán zásluhou parafrází E. Fitzgeralda. Státnické a polit. názory seldžukovské doby byly shrnuty v knize o politice vezíra Nizámulmulka (1018-1092). Vyvrcholení epického žánru dosahuje Nizámí svou Pěticí eposů. Z bohatého okruhu mystiků patří k nejvýzn. Saná'í, Attár (†asi 1229) a zejm. Džaláluddín Rúmí, zvaný Maulaví, jehož dílo shrnulo principy súfismu. Mongolský vpád vyvolal rozptýlení vzdělanců do bezpečnějších krajin. V Sírázu vydává vynikající díla Bústán a Gulistán šejch Sa'dí. O sto let později tamtéž zazněla skvělá lyrika Háfizova. Indoperská slovesnost je představena rozsáhlým dílem Amíra Chosraua Dihlavího. K velkým vzorům klasiky se obrací básník a filozof Džámí, který zároveň klas. období uzavírá. Válečné střety a neklid vyvolaly sestup tvorby za timúrovců; i safíjovská doba bývá pokládána za úpadkovou (hodnocení se rozcházejí). Tzv. indický sloh, rozvíjející se od konce 16.st., si libuje ve složité vyumělkovanosti; z předních představitelů vynikli Urfí, Sá'ib a Bédil. Po dvou stoletích dochází k definitivnímu oddělení tvorby Indie a Iránu. K velkým panegyrikům klas. stylu patří Káání. Vlivem styků s myšlenkovými proudy Evropy došlo k prvním pokusům o reformy školství a osvěty, ovlivněna byla i lit. tvorba. Část literátů zůstává pod vlivem klasiky, ale objevují se i pokusy novátorské; rozdvojení zůstává i později (u klas. stylů zůstává Bahár, nové cesty hledají Láhútí, Mínoví). Prostor pro tříbení názorů poskytuje rozvoj periodik, z nejvýzn. čas. Armaghán. Postupně dochází k velkému rozvoji prózy, která není bez tradic, dlouho však stála ve stínu převažující poezie. V moderní tvorbě naopak próza začíná převažovat. V meziválečné, válečné a poválečné době se formuje generace vynikajících prozaiků, jejichž některá díla dosáhla svět. uznání a mnoha překladů. Je to především próza S. Hedájata a jeho proslulá novela Slepá sova. Z dalších autorů: Džamalzáde, Alaví. Za dědice Hedájatova odkazu lze považovat S. Čúbaka, další autoři rozvíjejí prózu.
