percepce
percepce [lat.] vjem - odtud příd. jm. percepční - vjemový a přísl. percepčně; 1. filoz. vjem, tj. smyslový odraz jednotlivých předmětů, na rozdíl od počitků (odraz izolovaných smyslových kvalit předmětů) na jedné straně a vyšších smyslových a racionálních spupňů poznání (představa, vzpomínka, pojem) na straně druhé. Na rozdíl od Platónova názoru o existenci vrozených idejí má podle Aristotela veškeré myšlení a vědění původ v percepci idejí. V novověku J. Locke popírá existenci neuvědomovaných, mimo vědomí zůstávajících percepcí: vše, co je vnímáno, se dostává do vědomí; rozsah vědomí, protože se předpokládá duše jako "tabula rasa", je totožný se souhrnem percepcí. Toto stanovisko sdílejí i D. Hume a G. Berkeley; pro Berkeleye percipovat znamená bezprostředně prožívat představu. G. W. Leibniz v boji jak proti angl. senzualismu, tak proti karteziánství jako první od percepcí odlišuje apercepce; v souvislosti se svým učením o stupňovité říši monád, které jsou uspořádány podle jasnosti a zřetelnosti svých představ, vytvořil pojem nevědomých vjemů či představ (petites nebo insensibles perceptions), jejichž oblast pokládal za podstatně větší než oblast percepcí, které se apercepcí dostávají do vědomí. Tento Leibnizův objev popřel tezi až dosud platnou jak pro racionalismus, tak i pro empirismus, že duch v sobě obsahuje jen tolik, kolik je obsaženo ve vědomí, a anticipoval tak psychofyziologický poznatek o existenci nevědomých psychických procesů. V.t. apercepce; 2. psychologie viz vnímání.
