palestinsko-jordánská arabská literatura
palestinsko-jordánská arabská literatura, liter. rozvíjející se zejm. po l.svět. válce, kdy se Palestina dostala pod mandát Velké Británie, a po válce 1948, kdy byla násilím začleněna do státu Izrael. Od 20.let se znovu v poezii zvedaly vlny odporu v tradičním výrazu, jak ho představovali Ibráhím Túkán (1905-1941), Abdarrahím Mahmúd (1913-1948) a Mustafá Wáhbí at-Tall, po nich později Abd al-Karím al Karama (Abú Sulmá). Po palestinské válce (1948-49) začaly propracovávat volný verš básnířky Fadwá Túkán (*1920) a Salmá Chadrá al-Džajjúsí, které od intimní lyriky přešly k poezii odporu. Jejími hl. představiteli byli básníci seskupivší se kolem M. Darviše, publikujícího od zač. 60.let. V 70.letech nabylo hnutí na síle a bás. kvalitě. Nejvýraznějšími představiteli jsou dále Samíh al-Kásim (*1939, v Jordánsku) a Taufík Zajjád. Tvorba básníků odporu sehrála důležitou roli při uchovávání nár. sebevědomí Palestinců. Získala si rovněž úctu v celém arab. světě. Moderní próza zde vzntkala pod vlivem liter. fr. a ruské, nejprve v řadě překladů (Chalíl Bajdas, 1870-1949); v arab. světě se proslavila až Majj Zijáda. Po vypuknutí války 1948 próza postupně analyzovala problematiku země a obyv., hist. a spol. Isá an-Na'úrí se snažil v povídkách posilnit svůj národ, spisovatelka Samíra Azzám (1934-1967), která žila v exilu v Libanonu a psala povídky o životě palestinských žen. Teorií palestinské liter., folklórem a prozaickou tvorbou se zabýval Ghassán Kanafání (1936-1972), stranící svým dílem lidem pronásledovaným. Na polit. a lit. poli hájí palestinskou věc prozaik Emil Habíbí (*1922), který uvedl do palestinské prózy nové um. postupy. Rozvíjí se rovněž dram. tvorba.
