přízvuk
přízvuk, jaz. akcent (v.t. akcent, akcentuace) - silové odlišení slabiky slova nebo taktu od okolních (silový, dynamický p.) nebo změna tónové výšky uvnitř přízvučné slabiky (melodický, tónový přízvuk, též intonace). Nověji je přízvuk pojímán komplexně jako soubor propojených jevů zahrnující vedle intenzity i výšku, trvání, samohláskovou kvalitu a vliv okolí. Tradičně dále rozlišován p.: vázaný či pevný (vždy na stejné slabice slova: čeština na první, francouzština na poslední, polština na předposlední), volný (v různých slovech na různých slabikách: angličtina), pohyblivý (posouvá se v tvarech téhož slova: rus. ruka, ruku), oba poslední s distinktivní funkcí (schopné rozlišovat významy); u víceslabičných slov hlavní, vedlejší, popř. dvojitý (dva stejně silné p. ve slově); slovní (jednotlivého slova) a taktový nebo též větný (vrchol rytmického celku ve větném kontextu, tj. taktu).
