osvícenský absolutismus
osvícenský absolutismus, politická doktrína a metoda vlády, příznačná pro období přechodu od feud. ke kap. v řadě evr. absolutistických států v 18.st. Vycházel z osvícenské státovědy, podle níž zrušením nevyhovujících zákonů a vyhlášením nových může zákonodárce, "osvícený panovník", zlepšit situaci státu i jeho občanů a zajistit spol. pokrok. K dosažení vysokého stupně spol. kázně a individuální přičinlivosti měly sloužit nejrůznější instituce, úřady, armáda, školy, manufaktury, ale i bohoslužby. V řadě zemí o. a. omezoval nebo rušil některá privilegia, uskutečňoval reformy v zeměd., círk. reformy, podřízení církve státu, sekularizaci círk. majetku, zrušení jezuitského řádu a mnohých klášterů, školské reformy, reformy v soudnictví, určitou míru náb. tolerance ap.; v praxi státu se odrážely též některé myšlenky fyziokratů. O. a. realizovali v praxi zejm. pruský král Fridrich II., Kateřina II. a zvl. císař Josef II. Přestože reformy obj. podpořily rozvoj kap. vztahů, převládaly v praxi o. a. feudálně despotické rysy, které byly značně vzdáleny ideálům osvícenské filoz. Tam, kde snahy o. a. nabývaly zjevně burž. charakteru, narážely na silný odpor feud. kruhů.
